Každý rok koncem března nebo začátkem dubna, v čase kdy se většina z nás připravuje na nebo již slaví velikonoční svátky, se v Japonsku slaví velký svátek třešňových květů Hanami.
Co je hanami
Hanami, přibližně přeloženo asi jako květinová podívaná, je velmi starý japonský zvyk, jak oslavit konec zimy, začátek jara a užít si přechodnou krásu jarních květin stromů.
„Hana“ znamená sice všeobecně květy, ale v tomto případě to je jarní záplava květů japonských třešní sakura. Ty kvetou právě převážně od konce března po celém Japonsku. Výjimkou je ostrov Okinawa, kde hanami začíná někdy již začátkem února.
Tento svátek květů je v Japonsku celonárodně velmi velmi oblíbený. Od konce února sledují všichni předpovědi meteorologického ústavu, aby si mohli čas v období hanami co nejlépe naplánovat a užít. Obvykle se začátek stanovuje podle prvních květů sakury v Tokiu. Media ale pravidelně informují o posunu rozkvětu sakur podle oblastí.
Pomíjivost něžné krásy
Po prvních pár květech se všechny sakury velmi rychle zahalí do něžné krásy převážně světle růžových či bílých šatů z miliónů květů. Některé druhy sakury mají květy v barvě tmavě růžové, žluté i téměř zelené. Květy ale vydrží na stromech jen týden nebo dva, než začnou hustě padat k zemi. Květy sakur jsou v Japonsku považování za symbol pomíjivosti života. Dá se tedy říci, že hanami je i svátek wabi-sabi – oslavou pomíjivosti času. Každý si chce proto užít tu dočasnost této krásy. A tak celé rodiny nebo skupiny přátel i kolegů vyráží do parků obvykle na piknik, popřípadě jakousi zahradní party pod „růžovou oblohou“, která se může protáhnout až do noci. V té době jsou parky nejen ve velkých městech opravdu plné nebo spíše přeplněné lidmi.
Jak se slaví hanami
Někteří slaví pouze jídlem, jiní připojí zpěv za pomocí souprav pro karaoke nebo i malé divadelní představení. Tradičním nápojem na oslavu hanami je v Japonsku jistě saké. Mnoho lidí jej ale raději nahrazuje pitím čaje. Květy ozdobené čajové nádobí pomůže vyniknout kráse hanami čajového rituálu. Ideálně se podává zelený čaj nebo černý čaj vařený ve speciálně dekorovaném kyusu (čajové konvici), smíchaný s čerstvými ekologicky pěstovanými květy sakury. Čaj tak dostane příjemně květinovou chuť sakury. Někteří popíjejí organické čaje matcha z šálků ve stylu chawanu, což podtrhuje wabi-sabi charakter samotného svátku hanami. K čaji se podávají sezónní občerstvení, jako například wagashi – klasické japonské sladkosti často podávané při čajovém obřadu.
Historie hanami
Hanami je velmi stará tradice, která se podobně slaví již od osmého století. Podle historických kronik se jistá forma tohoto hanami ale pořádala již ve třetím století našeho letopočtu. A to je dlouhá doba plná historických politických a společenských zvratů a proměn. Podobně jako u čajových obřadů, oslava hanami bývala hlavně záležitostí bohaté elity. Trvalo několik století, než se mohli k oslavám přidat i obyčejní lidé
a než se hanami stalo opravdu masivní záležitostí. Celonárodní obliba je dnes samozřejmě využívána společnostmi i ke komerčním účelům.
Mezi staršími lidmi je stále ještě populární i klidnější starší forma hanami – nazývaná umemi – která oslavuje květy švestek – „ume“. Umeme se vztahuje více k původní čínské kultuře – Číňané obzvláště milovali vůni a krásu švestkových květů.
Hanami ve světě
Hanami jako oslava květů třešní se postupně stále více rozšiřuje po celé Evropě a Spojených státech amerických. Ale asi nikdy a nikde se nestane tak masivní jako v zemi svého původu.
Přesto, až u vás pokvetou sakury nebo obyčejné třešně, najděte si chvilku a udělejte si malé hanami se svojí rodinou nebo přáteli pod něžnými malými kvítky.
Rovnováha
Prostor
Linie zahrady
Wabi a Sabi v zahradě
Sabi, na druhé straně, se překládá něco jako „patina“ 
může tvořit pocit sabi, zatímco chybí wabi. Existuje mnoho způsobů, jak vyvážit wabi a sabi. Zvláštní strom, lucerna nebo obzvláště zajímavý kámen, to vše časem získávající patinu a odrážející duch zahrady, je skvělým příkladem dobře vyvážené 
Japonské zahrady jsou navrhovány a udržovány tak, aby si je mohl majitel či návštěvník takové zahrady vychutnávat ve všech ročních obdobích. Každé období přináší trochu jinou scenérii, trochu jinou krásu.
Japonské zahrady inspirují v posledním století stále více zahradních architektů i samotných zahradníků po celém světe. Čistota, jednoduchost, symbolika, harmonie. To vše nám může navodit příjemný pocit klidu. A především klid a určité zpomalení toku
času je to, co v dnešní stále uspěchané době aspoň občas všichni chceme, hledáme, potřebujeme.
Karesansui neboli suchá/kamenná zahrada, známější jako 
A vidím tak o kolik bohatší můj život dnes je, v porovnání s dobou před 10ti, 20ti, 30ti, …..lety.
Pokud je to vám velmi vzácný nebo oblíbený kousek a nerozbil se na mnoho střepů, možná jej zkusíte opravit tak, aby to pokud možno nebylo poznat. Takový hrnek použijete třeba na tužky, talířek nebo misku pak pod květinu. Ale asi pouze pokud se vám jej podaří slepit tak, aby to nebylo na první pohled poznat. V opačném případě jej prostě vyhodíte.
Tento způsob opravy oslavuje jedinečnou historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje právě jeho rozbití, praskliny i chybějící části místo toho, aby je skrýval nebo zamaskovával. Kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnější než originál, oživuje ho novým životem.
Umění Kintsugi pochází z konce 15. století. Podle jedné legendy vzniklo toto umění tehdy, když japonský šógun Ashikaga Yoshimasa poslal zpět do Číny k opravě popraskaný čínský čawan neboli čajovou misku. Při návratu byl Yoshimasa zklamaný, když zjistil, že toto bylo opraveno nevzhlednými kovovými sponkami. To motivovalo jeho tehdejší řemeslníky k nalezení alternativní, esteticky příjemnější metody opravy. A Kintsugi byl na světě.
Sběratelé byli tímto novým uměním tak okouzleni, že někteří byli obviňováni z úmyslného rozbíjení cenné keramiky, aby ji bylo možné opravit zlatými švy Kintsugi. Kintsugi se stal úzce spojen s keramickými nádobami používanými pro japonský čajový obřad – chanoyu. Přesto se časem tato technika uplatnila i na keramické kusy nejaponského původu, včetně Číny, Vietnamu a Koreje.
Již od svého vzniku byla technika Kintsugi spojena i ovlivněna různými filozofickými myšlenkami. Konkrétně právě s japonskou filozofii 
Metoda opravy prasklin – použití zlatého prachu a pryskyřice nebo laku k upevnění rozbitých kusů s minimálním překrytím nebo vyplněním z chybějících kusů
Metoda obnovení kusu – pokud určitý fragment keramiky není k dispozici, vyrobí a doplní se náhradní výhradně z epoxidové pryskyřice – zlaté směsy
Metoda propojovací – chybějící kus keramiky se nahradí podobně tvarovaným, ale nesourodým fragmentem esteticky odlišné keramiky. Spojuje tak dvě vzhledově odlišná díla do jednoho jedinečného kusu. Je to metoda připomínající nám známý patchwork.
Lásku ke všemu starému a autentickému i jistý obdiv středověkem, renesancí a barokem získal již v mládí, kdy pomáhal své matce s rekonstrukcemi starých domů v Vlaeykensgangu – historické čtvrti Antwerp, které byly poté pronajímány místním umělcům. K tomu se později, i díky obchodnímu cestování po Thajsku, Kambodži a Japonsku, přidal obdiv k východním filosofiím a umění.
Už dříve nezvykle lehce kombinoval nábytek rustikální s barokním, nebo starobylé sochy s moderními malbami. Dnes ve své práci prosazuje také zenovou představu wabi-sabi – že pravá krása je nedokonalá, neúplná a nestálá – jinými slovy, stejně pomíjivá jako život. Tento pohled se odráží v jeho lásce ke skromným, někdy na první pohled skoro až nehezkým předmětům, jako je pastýřský hrubý stůl nebo raku čajová mísa. „Už třicet let se snažím rozvíjet umění žít tak, že transformuji obyčejné předměty na umění.“
Pro někoho se může zdát jeho kombinace materiálů a stylů rozporuplná, ale Vervoordt věří, že pravda může být obsažena v paradoxu a nejednoznačnosti.
Na rozdíl od jiných konceptů interiérového designu, wabi-sabi interiér není o vybavení konkrétními styly nebo na základě pečlivě předepsané palety barev. Je to o umění ocenění prostoru a toho co se tam již z případné minulosti nachází, je to o umění sladění toho, co si opravdu potřebujeme pořídit nově s tím, co již vlastníme. Rozhodně zde platí že MÉNĚ JE VÍCE.
Styl wabi-sabi není vhodný pro zastánce konzumu. Naopak se přiklání k udržitelnému enviromentálnímu přístupu . Věcem a zařízením vyrobeným z kvalitních přírodních materiálů a v kvalitním provedení čas ani šetrné užívání neublíží. Získání patiny času jim často spíše prospěje. A takové věci také neměníme tak často.
Pokud jste v nedávné minulosti našli v časopisech ukázky interiérů ve stylu wabi-sabi, často to byli i velmi drahé rezidence. A často jsou to také obydlí více či méně známých osob (viz 
Domov by mělo být vždy místem, kde můžeme zapomenout na nesnáze okolního světa. Domov podle wabi-sabi by mělo být místo, kde se cítíte absolutně volně, svobodně, nespoutaně, kde můžete krásně odpočívat, pokud chcete meditovat, ale i tvořit a rozvíjet svojí kreativitu.
K aspoň částečné proměně našeho domova do stylu wabi-sabi nepotřebujeme ani velké finance ani práci designéra. Stačí pár krůčků.
Časopisy nás zahrnují obrázky dokonalých bezchybných interiérů podle posledních trendů, popisováním jak má vše správně a současně vypadat. Často se tak můžeme nechat strhnout k pocitu, že doma vidíme hlavně ty věci, které nejsou přesně tak, jak si myslíme, že by bylo podle jakýchsi strnulých názorů na dokonalost současného bydlení správné. Naše kuchyně či koupelna je moc malá, stará, tmavá? Prkna na podlaze mají v jednom místě o trochu větší spáry? Omítka na zdi je po práci elektrikáře i po opravě trochu vypouklá? Třetí schod při došlapu trochu skřípe? Na gauči je malá nevyčistitelná skvrna, která sice není vidět, ale vy o ní víte?
Jak už bylo zmíněno – prostor, čistota, jednoduchost – jsou ty zásadní principy wabi-sabi interiéru. Místnost asi žádným kouzelným proutkem nezvětšíte, ale někdy stačí posunout nábytek do rohů, zamyslet se nad zbytností některých našich věcí. Čistota je zde myšlena nejen obrazně, ale i doslovně. Čistotou našeho domova vyjadřujeme úctu k našim návštěvám, ale především k nám samotným. Udržováním povrchů bez vrstvy prachu a nečistot dodáváme do našeho prostoru požadovaný pocit klidu a pořádku.
Zkuste starou japonskou metodu ROTUJÍCÍCH CENNOSTÍ. Japonci své cennosti uschovali a vystavovali jich vždy jen pár v určeném koutku nebo ve speciálním výklenku – tokonoma, s tím, že po určité době je obměnili. Za předpokladu, že máme úložný prostor, prostě tyto maličkosti a nám cenné věci schováme a vystavíme na čas jen pár z nich. Po nějakém době je vyměníme za jiné z našeho „skladu“. Tato metoda je mnohem méně bolestivá, než se našich „cenností“ prostě jen zbavit. Navíc nám po čase, kdy je nemáme stále na očích, přijdou vzácnější nebo naopak opravdu vhodné k vyhození či předání dál.
Styl wabi-sabi není vhodný pro zastánce konzumu. Naopak se přiklání k udržitelnému enviromentálnímu přístupu . Věcem a zařízením vyrobeným z kvalitních přírodních materiálů a v kvalitním provedení čas ani šetrné užívání neublíží. Získání patiny času jim často spíše prospěje. A takové věci také neměníme tak často.
Přesto, aby byl náš domov opravdu místem, kde se cítíme absolutně volně, svobodně a nespoutaně – prostě sami sebou, při jeho zařizování bychom měli poslouchat naše pocity a intuice. Zařídit si ho barvami, materiály a předměty, které máme rádi, které nám dělají dobře.
Newyorský ostrov Manhattan – centrum světových burz a centrál komerčních bank, místo luxusu a přepychu, neustálého pulsujícího ruchu. Dá se říci – symbol západního kapitalismu. Mohli byste k tomuto místu přidat spoustu přívlastků, ale rozhodně ne klidné a skromné. A přesto zde, respektive v jedné z místních částí – v Tribecu – byl před několika lety zrekonstruován rozhlehlý (2000 m2) dvoupatrový hotelový střešní apartmán – penthouse pro jednoho známého muže ve stylu 
To vše pomocí minimalistického designu, zdánlivě neslučitelných architektonických prvků, zajímavých recyklovaných materiálů z okolí, starožitného nábytku a doplňků z Asie a Evropy. Udržitelný design se odráží po celém interiéru i exteriéru.
Říká se, že zahrada odráží povahu jejího majitele a jeho/její pohled (i případné změny jeho/jejího pohledu) na svět. S tím naprosto souhlasím. Podívejte se při procházce do zahrad v okolí (pokud vám to plot dovolí) a uvidíte zahrady divoké a lehce zanedbané, zahrady na první pohled navržené a pravidelně udržované profesionálním zahradníkem a přesto někdy jakoby neživé – neužívané, zahrady vzrostlé i právě zakládané podle posledních trendů. Ale i zahrady, které sice možná nemají dokonalou strukturu, ale kde velmi často uvidíte za plotem majitele něco upravovat nebo prostě jen relaxovat. Zahrady, kde se žije.
Naše rodina rozhodně patří k té poslední skupině. Zahrada je pro nás místem, kde trávíme velký čas našeho života „doma“. Naše rodinné večeře, víkendové obědy, oslavy či jen posezení u kávy či čaje, popřípadě večerní sklenka vína, se od dubna do září jen velmi zřídka uskutečňují uvnitř domu.
Naše zahrada rozhodně odráží změny našeho rodinného života. Když byly děti malé, tak to bylo hlavně místo her a místo, kde neustále něco objevovaly. Byl to prostor, který musel být pro ně bezpečný, ale zároveň dostatečně různorodý.
Vlastně si myslím, že v jedné části naší zahrady byli ptáci ti nejlepší zahradníci, když zde před lety zasadili v téměř perfektním rozestupu tři stromy – třešeň, vlašský ořech a vrbu salix lucida, které mají dnes všechny přes tři metry a skvěle se tyčí u severní hranice naší zahrady nad květinami pod nimi. Pravda je, že ta divokost byla tak trochu i důsledkem toho, že jsme na údržbu zahrady nemohli věnovat tolik času.
Dovoluje mi to najít v sobě pocit klidu a štěstí „bez důvodu“ i zapomenout na ty každodenní povinnosti, které nás tak často dohánějí do až chronického pocitu, že „nemáme čas“.
neustále kvetoucí květiny jsou oblíbeným místem pro nejen letní lenošení. Stará houpací síť pod vzrostlým ořešákem je skvělé místo pro chvilku strávenou s knihou. Ne moc využívaný kout se po zbudování zahradního jezírka s rybkami stal nejen mnou nejvyhledávanějším místem pro tiché rozjímání.
Jednou se snad všechny jednotlivé části naší zahrady spojí do jakési cesty, po které když se kdokoliv z nás projde, zůstane spojený s přírodou prostřednictvím zvuků, vůní, zraku, dotyku a chuti. Třebas krátká, ale procházka plná senzorických zážitků.
Když se konečně v polovině minulého století dostala japonská kultura do povědomí západní civilizace, tak se její jednotlivé aspekty, spolu s prvky dalších východních učení 
– jako jóga, taiči, judo, shiatsu či meditace a později i 
Od té doby vyšlo v západním světě – především v angličtině – nespočet knih zabývajících se z nějakého úhlu wabi-sabi. Přesto Korenova kniha je stále brána jako zásadní a základní studie na téma wabi-sabi.
Inspirovala mnoho designérů, architektů a umělců. Styl wabi-sabi se od konce minulého století stal v západním světě velmi populární hlavně v interiérové a zahradní architektuře.
Výše zmiňovaná kniha Leonarda Korena – Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy od amerického designéra, umělce byla vydána v českém jazyce až v říjnu roku 2016 v nakladatelství K-A-V-K-A. U příležitosti vydání Korenovo knihy proběhla v pražské galerii U Betlémské kaple také výstava Wabi-sabi v českém výtvarném umění.
V roce 2010 vyšla kniha Simona G. Browna Wabi Sabi Domov v harmonii (Computer Press),
a v roce 2014 Láska podle wabi-sabi: Dávné umění najít dokonalou lásku v nedokonalém vztahu Arielle Ford (Knižní klub).
své mouchy. A co teprve ty stoleté. Ale v některých těch „chybách na kráse“ se dá vidět i jistá poetika, pokud chcete.
jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú po své důkladné práci zkontroloval bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně japonským červeným javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.
Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů . Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě, když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.
Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu, ale samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje mimo jiné jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.
Od konce 12. století se z Číny do Japonska začal rozšiřovat zen budhismus. Na začátku třináctého století se pak v Japonsku, hlavně díky budhistickým kněžím, rozšířilo také umění čajového obřadu.
Již na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó začal tak trochu k těmto dosavadním pravidlům čajových obřadu rebelovat. Například tím, že otevřel přístup k čajovému obřadu i pro obyčejné lidi. Ukončil tím období čaje jako určité extravagance pro vyvolené. Také začal používat obyčejnou nezdobnou keramiku vyrobenou místními lidmi. I proto je Šukó uváděn jako první známý čajový mistr wabi-sabi.
Když jsem se poprvé seznámila s 
Kdysi hodně dávno byl význam těchto slov značně pochmurný: „wabi“ označovalo bídu osamělého života v přírodě, smutek a sklíčenost. „Sabi“ znamenalo studený, chudý nebo také povadlý. Koncem 14. století se začali tato slova posunovat k trochu pozitivnějšímu a poetičtějšímu chápání – dobrovolná samota a chudoba poustevníků a asketů byla brána jako příležitost k duchovnímu obohacení, jako základ k nové a čisté kráse.
„Wabi“ dnes znamená něco jako jednoduchý, nematerialistický, skromný, pokorný z vlastní vůle, v souladu s přírodou, vnímavý. „Sabi“ může být doslova přeloženo jako „květ času“ – neboli příjemná patina, je to něco co už proběhlo určitým časem. V současnosti jsou už obě tato slova mnohými Japonci často vnímána jako slova víceméně shodného významu.
Zjednodušeně může být wabi-sabi popsáno jako myšlení oslavující přirozenou nedokonalost světa a objevující určitou krásu v této nedokonalosti, nacházející určité zhodnocení a půvab, které přináší působení času na věci kolem nás i na nás samotné, oslavující i případné vady jako jisté jedinečnosti, uvědomění si pomíjivosti času.
interiérovém designu, zahradním návrhářství, aranžování květin, malbě, přípravě jídla a herectví. Byli to ale také často filosofové, kteří k vyjádření svých myšlenek používali také psaní či pouze citaci velmi krátkých básní (na rozdíl od velmi rozsáhlých knih západních filozofů).
Je to umění nacházení krásy v nedokonalosti a hloubce přírody, akceptování přirozeného cyklu zrodu i rozkladu a zániku.
