I když se zdá, že díky médiím, sociálním sítím i masivnímu cestování se kulturní rozdíly po celém světě postupně zmenšují, rozhodně se zcela nevymazávají. Naštěstí pro nás – pár desetiletí internetu a následný rozmach sociálních sítí nemůže vymazat století až tisíciletí dávných rozdílných tradic, zvyků a filosofií. Přestože vidíme, jak se mnoho mladých lidí z Asie srovnává s naší západní kulturou, my ze západních zemí se máme stále mnoho, čím se inspirovat a učit z dávných východních filosofií.
Mushin
Jedním z těchto inspirativních konceptů je i japonský pojem „mushin“ – fascinující forma meditace a duševního stavu, která může významně ovlivnit způsob, jakým člověk žije a vede svůj život.
Slovo „mushin“ se skládá ze dvou znaků kanji: 無 (mu), což znamená „nicota“, a 心 (shin), což znamená „srdce“, „duch“, nebo v tomto případě „mysl“. Mushin může být přibližně přeložen k “nic na mysli” nebo “žádná mysl.” To pochází z delší fráze používané v Zen buddhismu, “無心 の 心” (mushin žádný shin), nebo “mysl bez myšlení.”
Co je to mushin?
Mushin je duševní stav/rozpoložení, kdy je vaše mysl prázdná od všech myšlenek, všech tužeb, představ a předpokladů. Když je vaše mysl jasná, jste osvobozeni od svého ega a jste schopni jednat spontánně a plynule bez emocí a zaváhání. Vaše mysl je tak otevřená všemu.
Je to koncept, který je důležitý v mnoha tradičních japonských uměních jako aranžování květin – ikebana, krásný styl kaligrafie – shodo nebo tušové malby – sumi-e, ale především pro asijská bojová umění jako je aikido.
Disciplína a vědomí současného okamžiku jsou pro tato umění velmi důležité. Skrz mushin dosahují umělci nebo bojovníci velké koncentrace a citlivosti. Když je jejich mysl jasná, jejich práce je intuitivní a plyne z podvědomí.
Historie
První ze zmínek o mushin pochází od slavného Zen buddhistického mnicha 17. století (ale také význačného japonského básníka, malíře, kaligrafa, znalce čajového obřadu) a mimo jiné také vynikajícího šermíře Takuan Soho (1573 – 1645) ve spisu Nespoutané mysli. V této práci spojuje aspekty zenového buddhismu s bojovým uměním. Následující odstavec poskytuje vynikající vysvětlení toho, co se děje v mysli, když je ve stavu mushin:
„Když šermíř stojí proti svému protivníkovi, nemyslí na soupeře, ani na sebe, ani na pohyby mečů svého nepřítele. Jen tam stojí s mečem, se zapomněním na veškerou techniku a je připraven jen sledovat diktátu podvědomí. Ten muž se sám stal mečem. Když udeří, není to ten muž, ale meč v ruce mužova podvědomí, kdo udeří.“
Takový čistý stav mysli, čistá duševní jasnost, znamená, že mysl není pevná, zaneprázdněná myšlenkami ani emocemi, a díky tomu otevřená všemu. Přítomná, vědomá a volná.
Tohoto stavu je dosaženo, když je mysl osvobozena od hněvu, strachu, odvádějících myšlenek, ega a soudů. Člověk je absolutně volný, aby jednal a reagoval na situace bez obav a bez vyrušování od vnějších faktorů. V tomto bodě nespoléhá na to, jaký si myslí, že by měl být další pohyb, ale jaké jsou jeho přirozeně vytrénované reakce, nebo co cítí intuitivně. Ovšem není to stav relaxace blízký spánku. Můžeme říci, že mysl pracuje velmi rychle, ale bez úmyslu, plánu nebo směru.
Mushin v západním světě
Mushin je japonský koncept zakořeněný v zenovém buddhismu. Ale určitou verzi mushinu můžeme najít v mnoha různých uměních a disciplínách po celém světě. Například takový atlet na dráze také zažívá určitou formu mushinu. Musí se oprostit od vědomého přemýšlení, aby „pouze“ běžel. I když se třeba jejich extrémní ostrost soustředění nazývá nějak jinak. Totéž lze říci o hercích, kdykoliv improvizují nebo se ztratí v postavě. Musí absolutně vyčistit svoji mysl od svého ega, aby mohli rychle a vhodně reagovat na situace.
Proč by to mohlo být pro nás užitečné?
Mushin je velmi užitečný koncept, kterým se můžeme nechat inspirovat v mnoha různých životních situacích. Ať už je váš obor jakýkoliv, když zkusíte svoji mysl oprostit od vnitřního ruchu předčasných soudů a předpoklady, přestanete dopředu hodnotit možné neúspěchy, ale budete vnímat pouze přítomný okamžik a vnoříte se jen do daného úkolu, pak možná můžete také zažít mushin. Mohlo by vám to dokonce pomoci s vaším úsilím, ať už jste sportovec, kreativní člověk, nebo se jen potřebujete lépe soustředit. Je to něco nad čím stojí za to se alespoň zamyslet.
I přesto – náš život může být krásný a jedinečný stejně jako my. A pokud umíme vidět v těchto „nedokonalostech“ určitou krásu a právě tu jedinečnost, tak jistě i šťastnější než život těch, co se snaží splynout s výše uvedeným konceptem dokonalosti a věčnosti, nebo ho neúspěšně očekávají od svého okolí.
Každý rok koncem března nebo začátkem dubna, v čase kdy se většina z nás připravuje na nebo již slaví velikonoční svátky, se v Japonsku slaví velký svátek třešňových květů Hanami.
Hanami, přibližně přeloženo asi jako květinová podívaná, je velmi starý japonský zvyk, jak oslavit konec zimy, začátek jara a užít si přechodnou krásu jarních květin stromů.
Po prvních pár květech se všechny sakury velmi rychle zahalí do něžné krásy převážně světle růžových či bílých šatů z miliónů květů. Některé druhy sakury mají květy v barvě tmavě růžové, žluté i téměř zelené. Květy ale vydrží na stromech jen týden nebo dva, než začnou hustě padat k zemi. Květy sakur jsou v Japonsku považování za symbol pomíjivosti života. Dá se tedy říci, že hanami je i svátek 
a než se hanami stalo opravdu masivní záležitostí. Celonárodní obliba je dnes samozřejmě využívána společnostmi i ke komerčním účelům.
Pokud je to vám velmi vzácný nebo oblíbený kousek a nerozbil se na mnoho střepů, možná jej zkusíte opravit tak, aby to pokud možno nebylo poznat. Takový hrnek použijete třeba na tužky, talířek nebo misku pak pod květinu. Ale asi pouze pokud se vám jej podaří slepit tak, aby to nebylo na první pohled poznat. V opačném případě jej prostě vyhodíte.
Tento způsob opravy oslavuje jedinečnou historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje právě jeho rozbití, praskliny i chybějící části místo toho, aby je skrýval nebo zamaskovával. Kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnější než originál, oživuje ho novým životem.
Umění Kintsugi pochází z konce 15. století. Podle jedné legendy vzniklo toto umění tehdy, když japonský šógun Ashikaga Yoshimasa poslal zpět do Číny k opravě popraskaný čínský čawan neboli čajovou misku. Při návratu byl Yoshimasa zklamaný, když zjistil, že toto bylo opraveno nevzhlednými kovovými sponkami. To motivovalo jeho tehdejší řemeslníky k nalezení alternativní, esteticky příjemnější metody opravy. A Kintsugi byl na světě.
Sběratelé byli tímto novým uměním tak okouzleni, že někteří byli obviňováni z úmyslného rozbíjení cenné keramiky, aby ji bylo možné opravit zlatými švy Kintsugi. Kintsugi se stal úzce spojen s keramickými nádobami používanými pro japonský čajový obřad – chanoyu. Přesto se časem tato technika uplatnila i na keramické kusy nejaponského původu, včetně Číny, Vietnamu a Koreje.
Již od svého vzniku byla technika Kintsugi spojena i ovlivněna různými filozofickými myšlenkami. Konkrétně právě s japonskou filozofii 
Metoda opravy prasklin – použití zlatého prachu a pryskyřice nebo laku k upevnění rozbitých kusů s minimálním překrytím nebo vyplněním z chybějících kusů
Metoda obnovení kusu – pokud určitý fragment keramiky není k dispozici, vyrobí a doplní se náhradní výhradně z epoxidové pryskyřice – zlaté směsy
Metoda propojovací – chybějící kus keramiky se nahradí podobně tvarovaným, ale nesourodým fragmentem esteticky odlišné keramiky. Spojuje tak dvě vzhledově odlišná díla do jednoho jedinečného kusu. Je to metoda připomínající nám známý patchwork.
Když se konečně v polovině minulého století dostala japonská kultura do povědomí západní civilizace, tak se její jednotlivé aspekty, spolu s prvky dalších východních učení 
– jako jóga, taiči, judo, shiatsu či meditace a později i 
Od té doby vyšlo v západním světě – především v angličtině – nespočet knih zabývajících se z nějakého úhlu wabi-sabi. Přesto Korenova kniha je stále brána jako zásadní a základní studie na téma wabi-sabi.
Inspirovala mnoho designérů, architektů a umělců. Styl wabi-sabi se od konce minulého století stal v západním světě velmi populární hlavně v interiérové a zahradní architektuře.
Výše zmiňovaná kniha Leonarda Korena – Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy od amerického designéra, umělce byla vydána v českém jazyce až v říjnu roku 2016 v nakladatelství K-A-V-K-A. U příležitosti vydání Korenovo knihy proběhla v pražské galerii U Betlémské kaple také výstava Wabi-sabi v českém výtvarném umění.
V roce 2010 vyšla kniha Simona G. Browna Wabi Sabi Domov v harmonii (Computer Press),
a v roce 2014 Láska podle wabi-sabi: Dávné umění najít dokonalou lásku v nedokonalém vztahu Arielle Ford (Knižní klub).
jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú po své důkladné práci zkontroloval bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně japonským červeným javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.
Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů . Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě, když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.
Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu, ale samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje mimo jiné jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.
Od konce 12. století se z Číny do Japonska začal rozšiřovat zen budhismus. Na začátku třináctého století se pak v Japonsku, hlavně díky budhistickým kněžím, rozšířilo také umění čajového obřadu.
Již na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó začal tak trochu k těmto dosavadním pravidlům čajových obřadu rebelovat. Například tím, že otevřel přístup k čajovému obřadu i pro obyčejné lidi. Ukončil tím období čaje jako určité extravagance pro vyvolené. Také začal používat obyčejnou nezdobnou keramiku vyrobenou místními lidmi. I proto je Šukó uváděn jako první známý čajový mistr wabi-sabi.
Když jsem se poprvé seznámila s 
Kdysi hodně dávno byl význam těchto slov značně pochmurný: „wabi“ označovalo bídu osamělého života v přírodě, smutek a sklíčenost. „Sabi“ znamenalo studený, chudý nebo také povadlý. Koncem 14. století se začali tato slova posunovat k trochu pozitivnějšímu a poetičtějšímu chápání – dobrovolná samota a chudoba poustevníků a asketů byla brána jako příležitost k duchovnímu obohacení, jako základ k nové a čisté kráse.
„Wabi“ dnes znamená něco jako jednoduchý, nematerialistický, skromný, pokorný z vlastní vůle, v souladu s přírodou, vnímavý. „Sabi“ může být doslova přeloženo jako „květ času“ – neboli příjemná patina, je to něco co už proběhlo určitým časem. V současnosti jsou už obě tato slova mnohými Japonci často vnímána jako slova víceméně shodného významu.
Zjednodušeně může být wabi-sabi popsáno jako myšlení oslavující přirozenou nedokonalost světa a objevující určitou krásu v této nedokonalosti, nacházející určité zhodnocení a půvab, které přináší působení času na věci kolem nás i na nás samotné, oslavující i případné vady jako jisté jedinečnosti, uvědomění si pomíjivosti času.
interiérovém designu, zahradním návrhářství, aranžování květin, malbě, přípravě jídla a herectví. Byli to ale také často filosofové, kteří k vyjádření svých myšlenek používali také psaní či pouze citaci velmi krátkých básní (na rozdíl od velmi rozsáhlých knih západních filozofů).
Je to umění nacházení krásy v nedokonalosti a hloubce přírody, akceptování přirozeného cyklu zrodu i rozkladu a zániku.
