Kde se vzalo wabi-sabi, aneb trocha historie

Když začnete hledat informace o tom, kde se vzalo wabi-sabi, téměř vždy dojdete k odkazu  na Japonsko 16. století a legendu o čajovém mistrovi Sen no Rikjúovi. Rikjú je opravdu i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro tohoto kulturně-filosofického směru, a rozhodně jeho přístup k této estetice přirozené jednoduchosti značně rozvinul nové formy japonské architektury, tvorby zahrad, výtvarného i užitého umění.  Rozhodně ale není tím, kdo by wabi-sabi jednoho dne prostě vymyslel nebo začal.

Buddha

historie wabi-sabi buddha

Úplný počátek zrodu wabi-sabi se samozřejmě nedá přesně datovat. Wabi-sabi vychází ze zen budhismu, je jeho určitým vyjádřením. Proto se také někdy udává, že prvotní počátek spadá již do roku 563 př. n. l., když princ Siddhartha Gautama – později nám známý jako Buddha, nalezl soucit k lidskému utrpení a sám se vzdal všeho materiálního světa. Nyní by měla následovat historie budhismu a zen-budhismu. My to ale zestručníme a přeskočíme o několik století později:

Čajový obřad

Od konce 12. století se z Číny do Japonska začal rozšiřovat zen budhismus. Na začátku třináctého století se pak v Japonsku, hlavně díky budhistickým kněžím, rozšířilo také umění čajového obřadu.

V průběhu následujících dvou století se čajový obřad vyvinul v nejtypičtější cestu pro praktikování zenové filosofie. Zároveň ale i ve společenskou formu spojující v sobě kromě jiného dovednosti potřebné v architektuře, interiérovém designu, zahradním návrhářství, aranžování květin, malbě, přípravě jídla a herectví. Čajový mistr k tomuto musel ještě zvládnout začlenit přítomné hosty do poklidné umělecké události.

Čajová místnost v 15. a na začátku 16. století byla pro japonské obchodníky přibližně totéž jako u nás ještě nedávno golfová hřiště. Dojednávali se zde obchodní kontakty, upevňovali i rušili politické aliance. Používali se zde drahé materiály, čínská bohatě zdobená keramika. Celkově to byla estetika opulentnosti a přehnaného ornamentalismu, většinou pocházejícího z Číny. Čaj byl vlastně brán jako určitá zábava pro elitu.

Murata Šukó

Již na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó začal tak trochu k těmto dosavadním pravidlům čajových obřadu rebelovat. Například tím, že otevřel přístup k čajovému obřadu i pro obyčejné lidi. Ukončil tím období čaje jako určité extravagance pro vyvolené. Také začal používat obyčejnou nezdobnou keramiku vyrobenou místními lidmi. I proto je Šukó uváděn jako první známý čajový mistr wabi-sabi.

Sen no Rikjú

O sto let později – v 16. století – se již dostáváme k nejznámější postavě wabi-sabi – čajovému mistrovi Sen no Rikjú (1522-1591), pod kterým wabi-sabi dosáhlo svého vrcholu. Často zmiňovaná je legenda o Sen no Rikjúovi, která v jednoduchosti sobě vlastní popisuje princip wabi-sabi.

Legenda o Sen no Rikjú

Sen no Rikjú se jako mladý muž toužil vyučit umění čajového obřadu. Šel tedy za tehdy slavným čajovým mistrem Takeno Džóó, který mu jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú zkontroloval po své důkladné práci bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně červeným javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.

Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů. Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě. Když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.

Je ještě jeden podobný příběh o tom jak Rikjú o mnoho let později pokáral svého syna – budoucího studenta umění čajového obřadu, za to, že zahradu uklidil až moc dokonale.

No, je to legenda, která zní lehce až pohádkově. Ale bylo to v 16. století a to zase tak pohádkové období nebylo. Ani v Asii ani v Evropě. Byla to doba neustálých válek a krutosti, ale přesto i doba rozkvětu umění. A to i co se týče japonských čajových obřadů.

Rikjů, největší z čajových mistrů

Rikjů se opravdu stal čajovým mistrem a to jedním z největších. Jeho přístup k estetice jednoduchosti rozvinul nové formy japonské architektury, tvorby zahrad, výtvarného i užitého umění.

Ale zpátky do reality Japonska 16. století. Rikjú se stal slavným a váženým již za svého života. To ale špatně nesl jeho nadřízený – patron Hidejoši, a to tak moc, že sedmdesátiletému mistrovi čaje Rikjúovi přikázal vykonat rituální sebevraždu – harakiri.

Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu. Samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.

Please follow and like us:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *