Kolikrát v životě jste rozbili nějaký svůj oblíbený hrnek, talíř či misku? Někdy jen tak vyklouzne, jindy prostě zapracuje čas a jednoho dne se objeví prasklina, ouško zůstane v ruce…
Pokud je to vám velmi vzácný nebo oblíbený kousek a nerozbil se na mnoho střepů, možná jej zkusíte opravit tak, aby to pokud možno nebylo poznat. Takový hrnek použijete třeba na tužky, talířek nebo misku pak pod květinu. Ale asi pouze pokud se vám jej podaří slepit tak, aby to nebylo na první pohled poznat. V opačném případě jej prostě vyhodíte.
Ale jde to i jinak. Takový kousek můžete opravit tak, aby naopak jeho oprava vynikla, zářila do dálky a udělat tím svým způsobem nový originální kus.
V japonské kultuře najdete umění Kintsugi (volně přeložené jako zlaté spojení) nebo Kintsukuroi (zlatá oprava) – což se stručně dá popsat jako umění opravování rozbité keramiky lakem poprášeným nebo smíchaným se zlatým, stříbrným nebo i platinovým práškem. Věří, že někdy může opravení rozbitých věcí způsobit, že jsou poté ještě lepší a krásnější, než kdyby byly nové.
Tento způsob opravy oslavuje jedinečnou historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje právě jeho rozbití, praskliny i chybějící části místo toho, aby je skrýval nebo zamaskovával. Kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnější než originál, oživuje ho novým životem.
Historie
Umění Kintsugi pochází z konce 15. století. Podle jedné legendy vzniklo toto umění tehdy, když japonský šógun Ashikaga Yoshimasa poslal zpět do Číny k opravě popraskaný čínský čawan neboli čajovou misku. Při návratu byl Yoshimasa zklamaný, když zjistil, že toto bylo opraveno nevzhlednými kovovými sponkami. To motivovalo jeho tehdejší řemeslníky k nalezení alternativní, esteticky příjemnější metody opravy. A Kintsugi byl na světě.
Sběratelé byli tímto novým uměním tak okouzleni, že někteří byli obviňováni z úmyslného rozbíjení cenné keramiky, aby ji bylo možné opravit zlatými švy Kintsugi. Kintsugi se stal úzce spojen s keramickými nádobami používanými pro japonský čajový obřad – chanoyu. Přesto se časem tato technika uplatnila i na keramické kusy nejaponského původu, včetně Číny, Vietnamu a Koreje.
Filozofie
Již od svého vzniku byla technika Kintsugi spojena i ovlivněna různými filozofickými myšlenkami. Konkrétně právě s japonskou filozofii wabi-sabi, která volá po tom, aby krása byla viděna i v chybách nebo nedokonalostech. Tento způsob opravy je ale také spojen s japonským pocitem mottainai, který vyjadřuje lítost, když je něco zbytečné či vyhozené, stejně jako mushin – oproštění se od předčasných soudů a předpokladů.
Základní metody
Existují tři převládající styly Kintsugi: oprava praskliny, metoda obnovení kusu a metoda propojovací. Zatímco v každém případě se k opravě keramiky používá zlatem poprášená sloučenina/epoxid, samotné způsoby oprav se od sebe trochu liší.
Metoda opravy prasklin – použití zlatého prachu a pryskyřice nebo laku k upevnění rozbitých kusů s minimálním překrytím nebo vyplněním z chybějících kusů
Metoda obnovení kusu – pokud určitý fragment keramiky není k dispozici, vyrobí a doplní se náhradní výhradně z epoxidové pryskyřice – zlaté směsy
Metoda propojovací – chybějící kus keramiky se nahradí podobně tvarovaným, ale nesourodým fragmentem esteticky odlišné keramiky. Spojuje tak dvě vzhledově odlišná díla do jednoho jedinečného kusu. Je to metoda připomínající nám známý patchwork.
Současnost
Kintsugi inspiruje mnoho umělců a řemeslníků po celém světě i dnes. A tím nadále udržuje tuto starou tradici živou. Díla inspirována touto technikou můžete najít v mnoha světových muzeí a galerií.
Ale může inspirovat i nás. Až příště nebudeme chtít vyhodit prasklý talířek ze sady po babičce, rozbitý hrneček, který jsme měli rádi, nebo jen starý květináč… I my můžeme brát rozbití a následnou opravu spíše za součást historie předmětu, než něco, co by se mělo zamaskovat.
Lásku ke všemu starému a autentickému i jistý obdiv středověkem, renesancí a barokem získal již v mládí, kdy pomáhal své matce s rekonstrukcemi starých domů v Vlaeykensgangu – historické čtvrti Antwerp, které byly poté pronajímány místním umělcům. K tomu se později, i díky obchodnímu cestování po Thajsku, Kambodži a Japonsku, přidal obdiv k východním filosofiím a umění.
Už dříve nezvykle lehce kombinoval nábytek rustikální s barokním, nebo starobylé sochy s moderními malbami. Dnes ve své práci prosazuje také zenovou představu wabi-sabi – že pravá krása je nedokonalá, neúplná a nestálá – jinými slovy, stejně pomíjivá jako život. Tento pohled se odráží v jeho lásce ke skromným, někdy na první pohled skoro až nehezkým předmětům, jako je pastýřský hrubý stůl nebo raku čajová mísa. „Už třicet let se snažím rozvíjet umění žít tak, že transformuji obyčejné předměty na umění.“
Pro někoho se může zdát jeho kombinace materiálů a stylů rozporuplná, ale Vervoordt věří, že pravda může být obsažena v paradoxu a nejednoznačnosti.
Na rozdíl od jiných konceptů interiérového designu, wabi-sabi interiér není o vybavení konkrétními styly nebo na základě pečlivě předepsané palety barev. Je to o umění ocenění prostoru a toho co se tam již z případné minulosti nachází, je to o umění sladění toho, co si opravdu potřebujeme pořídit nově s tím, co již vlastníme. Rozhodně zde platí že MÉNĚ JE VÍCE.
Styl wabi-sabi není vhodný pro zastánce konzumu. Naopak se přiklání k udržitelnému enviromentálnímu přístupu . Věcem a zařízením vyrobeným z kvalitních přírodních materiálů a v kvalitním provedení čas ani šetrné užívání neublíží. Získání patiny času jim často spíše prospěje. A takové věci také neměníme tak často.
Pokud jste v nedávné minulosti našli v časopisech ukázky interiérů ve stylu wabi-sabi, často to byli i velmi drahé rezidence. A často jsou to také obydlí více či méně známých osob (viz 
Domov by mělo být vždy místem, kde můžeme zapomenout na nesnáze okolního světa. Domov podle wabi-sabi by mělo být místo, kde se cítíte absolutně volně, svobodně, nespoutaně, kde můžete krásně odpočívat, pokud chcete meditovat, ale i tvořit a rozvíjet svojí kreativitu.
K aspoň částečné proměně našeho domova do stylu wabi-sabi nepotřebujeme ani velké finance ani práci designéra. Stačí pár krůčků.
Časopisy nás zahrnují obrázky dokonalých bezchybných interiérů podle posledních trendů, popisováním jak má vše správně a současně vypadat. Často se tak můžeme nechat strhnout k pocitu, že doma vidíme hlavně ty věci, které nejsou přesně tak, jak si myslíme, že by bylo podle jakýchsi strnulých názorů na dokonalost současného bydlení správné. Naše kuchyně či koupelna je moc malá, stará, tmavá? Prkna na podlaze mají v jednom místě o trochu větší spáry? Omítka na zdi je po práci elektrikáře i po opravě trochu vypouklá? Třetí schod při došlapu trochu skřípe? Na gauči je malá nevyčistitelná skvrna, která sice není vidět, ale vy o ní víte?
Jak už bylo zmíněno – prostor, čistota, jednoduchost – jsou ty zásadní principy wabi-sabi interiéru. Místnost asi žádným kouzelným proutkem nezvětšíte, ale někdy stačí posunout nábytek do rohů, zamyslet se nad zbytností některých našich věcí. Čistota je zde myšlena nejen obrazně, ale i doslovně. Čistotou našeho domova vyjadřujeme úctu k našim návštěvám, ale především k nám samotným. Udržováním povrchů bez vrstvy prachu a nečistot dodáváme do našeho prostoru požadovaný pocit klidu a pořádku.
Zkuste starou japonskou metodu ROTUJÍCÍCH CENNOSTÍ. Japonci své cennosti uschovali a vystavovali jich vždy jen pár v určeném koutku nebo ve speciálním výklenku – tokonoma, s tím, že po určité době je obměnili. Za předpokladu, že máme úložný prostor, prostě tyto maličkosti a nám cenné věci schováme a vystavíme na čas jen pár z nich. Po nějakém době je vyměníme za jiné z našeho „skladu“. Tato metoda je mnohem méně bolestivá, než se našich „cenností“ prostě jen zbavit. Navíc nám po čase, kdy je nemáme stále na očích, přijdou vzácnější nebo naopak opravdu vhodné k vyhození či předání dál.
Styl wabi-sabi není vhodný pro zastánce konzumu. Naopak se přiklání k udržitelnému enviromentálnímu přístupu . Věcem a zařízením vyrobeným z kvalitních přírodních materiálů a v kvalitním provedení čas ani šetrné užívání neublíží. Získání patiny času jim často spíše prospěje. A takové věci také neměníme tak často.
Přesto, aby byl náš domov opravdu místem, kde se cítíme absolutně volně, svobodně a nespoutaně – prostě sami sebou, při jeho zařizování bychom měli poslouchat naše pocity a intuice. Zařídit si ho barvami, materiály a předměty, které máme rádi, které nám dělají dobře.
Newyorský ostrov Manhattan – centrum světových burz a centrál komerčních bank, místo luxusu a přepychu, neustálého pulsujícího ruchu. Dá se říci – symbol západního kapitalismu. Mohli byste k tomuto místu přidat spoustu přívlastků, ale rozhodně ne klidné a skromné. A přesto zde, respektive v jedné z místních částí – v Tribecu – byl před několika lety zrekonstruován rozhlehlý (2000 m2) dvoupatrový hotelový střešní apartmán – penthouse pro jednoho známého muže ve stylu 
To vše pomocí minimalistického designu, zdánlivě neslučitelných architektonických prvků, zajímavých recyklovaných materiálů z okolí, starožitného nábytku a doplňků z Asie a Evropy. Udržitelný design se odráží po celém interiéru i exteriéru.
