Kaizen – malými pravidelnými krůčky k sebezplepšování

Výsledek obrázku pro stepsTéměř každý z nás, bez ohledu na věk,  by se „někdy“ potřeboval nebo chtěl něco nového naučit, popřípadě „jen“ se v něčem zlepšit. A to nejen v profesní rovině života, ale i v té soukromé. Ať už to je naučit se pořádně nějaký cizí jazyk, zlepšit si fyzickou kondici nebo třeba splnit si tajné přání naučit se tancovat či malovat obrazy.

Mít čas je jen uvědomění si a rozvržení priorit

Často to ale odkládáme, protože máme pocit, že na to ještě nemáme dost času. Někdy, například po novoročním předsevzetí, se do toho opravdu s velkým odhodláním pustíme. A to velmi intenzivně. Brzy nám ale dojde síla, čas, chuť. Výsledky nejsou takové, jaké jsme čekali. Naše původní nadšení zmizí a my to vše pak vnímáme jako svůj neúspěch. A to spolu s množstvím našich běžných každodenních povinností nás často dožene k dalšímu odkládání „…až bude více času“.

Technologie výrazně urychlily naše životní tempo, ale čas nám nepřidaly.time-lapse photography of highway road at night

Přes nové a neustále se zrychlující technologie, které nám mají usnadňovat pracovní i soukromý život, máme téměř všichni neustálý pocit „nedostatku času a potřeby spěchu“. I proto bychom chtěli vše rychle a pokud možno hned perfektně. Chtěli bychom rychle mluvit cizím jazykem nejlépe jako rodilý mluvčí, rychle zhubnout a mít dokonalou postavu jak z časopisu, zvládnout perfektně všechny taneční kroky jako profesionální tanečník nebo namalovat hned obraz jako z galerie.

Někdy se snažíme o příliš radikální osobní změny, naše představy a nároky na sebe samé jsou až moc přehnané. Místo toho, abychom se do něčeho krůček po krůčku pustili, ztrácíme čas hledáním cesty jak dosáhnout co nejrychleji „úspěchu“.  Když se ale zamyslíte nad všemi lidmi, které obdivujeme pro to, co opravdu umí, tak nikdo svého úspěchu nedosáhl přes noc.

 Kaizen – změna k lepšímu

Někdy ale stačí opravdu malé, nicméně pravidelné krůčky. Místo toho, abyste se pokoušeli o radikální změny v krátkém čase, zkuste každý den jen drobné zlepšování, které postupně povede ke změně, kterou chcete. Nevyčerpá vás to po krátkém čase a nebudete mít pocit, že musíte zanedbávat své běžné povinnosti a zvyky.

A to je také hlavní myšlenka japonské filozofie Kaizen, použitelná jak v businessu tak v našem soukromém životě.kaizen

Slovo “kaizen” je spojení dvou japonských slov “kai”a  “zen”.  „Kai“ je doslova změna, kaizen tedy v přibližném překladu z japonštiny znamená „změna k lepšímu“, což zjednodušeně vyjadřuje i jeho podstatu – neustálé postupné zlepšování.

Princip filozofie Kaizen v 10ti hlavních bodech:

  1. Usilujte o neustálé zlepšování. Věci mohou být vždy lepší bez ohledu na to, jak dobré nebo špatné jsou nyní.
  2. Vždy zpochybňujte zažité stereotypy. Pokud je to nutné, zbavte se starého, abyste si vytvořili cestu k novému.
  3. Získávejte moudrost raději od mnoha lidí, než se spoléhat na jednoho experta.
  4. Neztrácejte čas vymlouváním, ale zaměřte se na hledání řešení.
  5. Ujistěte se, že vaše rozhodnutí vycházejí spíše z faktů než z názorů.
  6. Dostaňte se k základní příčině situace nebo problému tak, že se alespoň pětkrát zeptáte „Proč?“.
  7. Než začnete utrácet peníze za vyřešení problému, hledejte jednoduchá a levná řešení.
  8. Vždy zpochybňujte stávající stav – status quo.
  9. Začněte vylepšení ihned, i když ještě nemáte všechny odpovědi.
  10. Nepodceňujte se. Nenechte se ve své cestě odradit občasnými neúspěchy.

Být každý den jen o kousek lepšígray rock formation

Skutečným klíčem k pochopení a uplatňování Kaizenu je tedy soustředění se na myšlenku neustálého zlepšování.

Každý den se zaměřte pouze na to, abyste se zlepšili jen o kousek oproti minulému dni. Klidně si rozmyslete jaký nejmenší krok jste schopný podniknout každý den, který vás může postupně posunout k cíli. Třeba pouze o 1%.

Možná se to nezdá moc, ale i takové 1% denně každý den se bude sčítat. Na začátku bude vaše zlepšení tak malé, že se bude zdát až prakticky neexistující. Ale postupně  začnete zlepšení zaznamenávat. Může to trvat i měsíce nebo dokonce roky než budete mít pocit, že jste dosáhli toho, čeho jste chtěli. Ale výsledek se dostaví. A bude trvalejší, než když se na začátku odhodlaně a velmi intenzivně do něčeho pustíte a po čase vám dojde dech.

A to, že máte občas pocit, že se moc nezlepšujete nebo že to nezvládáte? Život není maraton. To, že přestanete na chvíli běžet, by vás nemělo diskvalifikovat. Občas se prostě daří více, občas méně. Ale i to bychom měli akceptovat a nepodléhat na základě občasných neúspěchů či negativních emocí pocitu porážky…

 

Please follow and like us:

Mrazivá krása zimní přírody

Patřím k lidem, kteří mají rádi teplo. Což se v místním klimatickém podnebí vždy nedaří. Žiju v části světa, kde přes globální oteplování máme stále ještě čtyři v přírodě velmi rozdílná roční období – pučící jaro, horké léto, sychravý podzim a studená zima. I když už někdy je jejich přechod velmi rychlý a občas máme pocit jako by se jedno promítalo do druhého.

Příroda na jaře mě nikdy nepřestane ohromovat. Miluji dlouhé letní večery v zahradě. Obdivuji tu neskutečnou malebnou barevnou škálu podzimu. Ale od začátku zimy počítám, kolik ještě měsíců a týdnů do mého jarního ohromování.

Nepomáhá mi ani to, že na rozdíl od, zdá se, naprosté většiny českého národa, příliš neholduji zimním sportům. Kromě zimních procházek. A ty mi přeci jen pomáhají vidět zimní měsíce trochu pozitivněji. V teplém kabátě a s vlněnou čepicí obdivuji ty krásné obrazy zasněžené nebo jen zamrzlé krajiny, ty „umělecké“ výtvory jakoby spící přírody, ty nádherné abstraktní obrazy v ledu.

mrazivá krásaKdyž si pak doma (v teple u krbu a nejlépe s horkou čokoládou nebo svařákem v ruce) prohlížím, co objektiv mého fotoaparátu nebo jen mobilu zachytil, překvapuje mě, kolik barevné krásy můžete venku najít i v tomto zdánlivě jednobarevném ročním období. Zvláštní krása se značnou dávkou melancholie. Přesto, především ta abstraktní ledová díla přírody jsou přinejmenším srovnatelná  s mnohými obrazy slavných umělců, nemyslíte?

 


 

Please follow and like us:

Stárneme, protože žijeme

Když jsem se před lety snažila představit ve stručnosti princip wabi-sabi své kamarádce, povzdechla si: „Škoda, že se wabi-sabi způsob vidění krásy nedokonalosti, nemůže použít na nás, na naše vrásky“. Ale proč ne?  Vlastně se přímo vybízí k mnohem pozitivnějšímu pohledu na naší postupnou ztrátu mládí, resp. naše nevyhnutelné stárnutí.

Zdroj: Pinterest
Zdroj: Pinterest
Wabi-sabi odkazuje na hlubší vnímání vnitřní krásy a života, jako takového, na krásu nedokonalosti, nestálosti, neuhlazenosti a melancholie. Nevychází z mládí a rozkvětu, ale naopak věří, že vše je vždy krásnější odhalujíce známky času a svoji individualitu.

Proč neustále řešíme naše stárnutí?

Zdroj: loonylabs.org
Zdroj: loonylabs.org

Průměrný věk se stále prodlužuje, medicína dělá neustále nové objevy, kosmetický i farmaceutický průmysl nás bombarduje stále novými a účinnějšími prostředky proti stárnutí, povědomí o nutnosti udržování si fyzické kondice roste. Přesto na svoje stáří negativně poukazujeme čím dál dříve. Čím dál dříve pozorujeme (nebo i hledáme) na sobě ty malé vnější změny – nedostatky, čím dál dříve se snažíme s nimi bojovat. Ale hlavně čím dál dříve se jimi trápíme. A to již dekády před tím, než opravdu staří jsme.

V přírodě je vše ve stavu nějakého procesu (a to později i rozkladu), a my prostě z tohoto procesu nejsme vyňati. Možná to zní krutě, ale připomíná nám to, že vše je jen dočasné a my bychom si proto měli vážit našeho života v přítomném čase. Mohli bychom se do konce života trápit ztrátou mládí, anebo si můžeme naopak užívat ten neustálý nárůst nadhledu, který časem získáváme.

Zapsané řádky příběhu našeho života

Na vrásky nemusíme pohlížet jen jako známky ztráty pevnosti či hutnosti pleti, ale jako na důsledek našeho bohatého příběhu života. Náš příběh života se koneckonců navenek neodráží jen v našich vráskách či množících se šedinám, ale i v dalších našich malých či velkých vnějších „nedokonalostech“, které postupně v průběhu života sbíráme. Můžou to být jizvy po úraze při našem oblíbeném sportu či po nešťastné nehodě, díky které jsme se dozvěděli něco nového o sobě či svém okolí. Ale i šrámy po našem zapáleném zahradničení. Třeba i jen drobné spáleniny  na ruce poté, co jsme neopatrně vyndávali z trouby dobrotu pro naše nejbližší. I to jsou řádky příběhu našeho života.

Vrátit čas, ano či ne?

Ale i přes výše zmíněné, když se po ránu podívám do zrcadla a tam vidím, že ty kruhy pod očima už prostě asi nikdy nezmizí, ani po dobrém spánku;  a ty linky na obličeji také nejsou jen dočasný vícenásobný otlak polštáře ….je to trochu vnitřní boj.

Raději poté vždy rychle zkusím zaostřit jen na odraz svých očí. Zdá se, že ty zas takovými známkami času neprochází (podívejte se ještě jednou na obrázek indiánky na začátku tohoto článku). Někdy tam ještě vidím tu náctiletou či dvacetiněcoletou holku, která se snaží vyznat ve světě, má své sny a představy. Ale hlavně si při pohledu do nich můžu připomenout vše dobré, čím jsem si v životě dosud prošla, ale i to horší a špatné, co jsem musela zvládnout a úspěšně jsem přežila. A vidím tak o kolik bohatší můj život dnes je, v porovnání s dobou před 10ti, 20ti, 30ti, …..lety.

Ne, nebudu vyhazovat svoje denní a noční krémy ani korektor. A ano, vím, že musím jíst méně sladkého a víc cvičit a ….. celkově o sebe více dbát tak, abych se cítila dobře i za deset dvacet let. Ale kdybych si mohla vybrat – vypadat jako ve dvaceti nebo vědět to, co vím dnes? Myslím, že vím, jaká by byla moje volba.

A co vy?

 

Please follow and like us:

Moje wabi-sabi zahrada

Říká se, že zahrada odráží povahu jejího majitele a jeho/její pohled (i případné změny jeho/jejího pohledu) na svět. S tím naprosto souhlasím. Podívejte se při procházce do zahrad v okolí (pokud vám to plot dovolí) a uvidíte zahrady divoké a lehce zanedbané, zahrady na první pohled navržené a pravidelně udržované profesionálním zahradníkem a přesto někdy jakoby neživé – neužívané, zahrady vzrostlé i právě zakládané podle posledních trendů. Ale i zahrady, které sice možná nemají dokonalou strukturu, ale kde velmi často uvidíte za plotem majitele něco upravovat nebo prostě jen relaxovat. Zahrady, kde se žije.

Naše rodina rozhodně patří k té poslední skupině. Zahrada je pro nás místem, kde trávíme velký čas našeho života „doma“. Naše rodinné večeře, víkendové obědy, oslavy či jen posezení u kávy či čaje, popřípadě večerní sklenka vína, se od dubna do září jen velmi zřídka uskutečňují uvnitř domu.

Naše zahrada rozhodně odráží změny našeho rodinného života. Když byly děti malé, tak to bylo hlavně místo her a místo, kde neustále něco objevovaly. Byl to prostor, který musel být pro ně bezpečný, ale zároveň dostatečně různorodý.

Vždy jsem měla ráda určitou divokost zahrady. Nevadily mi rostliny, které navál vítr, zvláště pokud pěkně kvetly. Přemnožená dobromysl, která od června láká na své květy velké množství motýlů. Stejně tak jako již velké a rozrostlé levandule, které jsou při květu obsypány čmeláky a každý večer tak nádherně provoní zahradu. Nevadí mi ani rostliny, které zasadili omylem ptáci při přeletu nad naší zahradou. Vlastně si myslím, že v jedné části naší zahrady byli ptáci ti nejlepší zahradníci, když zde před lety zasadili v téměř perfektním rozestupu tři stromy – třešeň, vlašský ořech a vrbu salix lucida, které mají dnes všechny přes tři metry a skvěle se tyčí u severní hranice naší zahrady nad květinami pod nimi.  Pravda je, že ta divokost byla tak trochu i důsledkem toho, že jsme na údržbu zahrady nemohli věnovat tolik času.

Dnes, kdy nám děti postupně odrůstají a svět již dávno objevují jinde (a částečně i bez nás), začíná se přeci jen naše zahrada trochu měnit. Už to není tolik místo her, ale mnohem více je to místo odpočinku, vlastní ostrov klidu po návratu z rušné Prahy. Ráda si pak jen tak sednu na chvíli do zahrady a poslouchám a pozoruji to víceméně tiché a pomalé švitoření přírody okolo. Dovoluje mi to najít v sobě pocit klidu a štěstí „bez důvodu“ i zapomenout na ty každodenní povinnosti, které nás tak často dohánějí do až chronického pocitu, že „nemáme čas“.

Částečně vědomě, částečně nevědomě se tak naše zahrada začíná blížit mojí představě zahrady wabi-sabi – lehce zkrocená, mírně utlumená a příjemně klidná. Zahrada, která sice někde vypadá jako nedotčená lidskýma rukama, přestože zde trávíme příjemnou relaxační prací s chutí celkem dost času. Lehátka tzv. daybeds ve stinné části zahrady z výhledem na vzrostlé stromy a neustále kvetoucí květiny jsou oblíbeným místem pro nejen letní lenošení. Stará houpací síť pod vzrostlým ořešákem je skvělé místo pro chvilku strávenou s knihou. Ne moc využívaný kout se po zbudování zahradního jezírka s rybkami stal nejen mnou nejvyhledávanějším místem pro tiché rozjímání.

wabi-sabi zahradaJednou se snad všechny jednotlivé části naší zahrady spojí do jakési cesty, po které když se kdokoliv z nás projde, zůstane spojený s přírodou prostřednictvím zvuků, vůní, zraku, dotyku a chuti. Třebas krátká, ale procházka plná senzorických zážitků.

Ano, myslím, že zahrada odráží povahu majitele i jeho/její pohled na svět.

Please follow and like us:

Jak jsem se potkala s wabi-sabi v našem starém domě

Před témeř dvaceti lety jsme se s mým mužem v očekávání nejstaršího syna přestěhovali na venkov nedaleko Prahy do více než stoletého domu. Hodně přátel i příbuzných nechápalo, proč tak daleko (stavební a stěhovací boom za hranice Prahy v té době ještě nezačal). Ale hlavně, proč tak starý a tím i nedokonalý a i trochu oprýskaný dům, když „…by bylo přeci lepší a jednodušší postavit si dům nový..“.Nevím proč, ale tak nějak se mi vždy líbili staré nedokonalé domy více. Domy, které už mají v sobě určitou historii, patinu, které už něco zažily. Domy, které mají v sobě už určitého ducha, atmosféru, cosi, co se nedá slovy úplně dobře vyjádřit.

Zakládali jsme rodinu a chtěli domov. A v té naší chalupě jsme se prostě hned cítili dobře. I se všemi těmi nepravidelnými úhly mezi stěnami, odhalenými dřevěnými trámy v podkroví, které mají na sobě ještě vyrytá označení od tesaře. I přes těch pár drobných prasklinek ve zdi, lehce opadané omítce a spousty práce, která nás evidentně čekala…

The Money Pit (1986), Universal Pictures

No, nebylo to možná tak náročné jako pro Toma Hankse a Shelley Long ve filmu Dům za všechny peníze z roku 1986 (The Money Pit), nicméně k pohodlnému bydlení jsme se museli postupně a někdy dost náročně fyzicky i finančně dopracovat.

Každý ví, že staré domy mají své mouchy. A co teprve ty stoleté. Ale v některých těch „chybách na kráse“ se dá vidět i jistá poetika, pokud chcete.

Je pravda, že jako asi každý majitel takto staré nemovitosti, jsem i já měla slabé chvilky. Když neustále posouváte a obměňujete seznam priorit pro vaše časové i finanční možnosti úprav a oprav, a potom navštívíte přátelé v jejich právě dokonale dokončeném novém domě. Trochu vás to přiměje k uvědomění, že váš dům nikdy nebude tak krásně, do puntíku a  čistě dodělaný a úžasně bezchybně vypadající… Ale pak vám dojde, že ani jejich dům nebude stále nový a bezchybný. Časem i tam se objeví nějaké to „něco“, co není tak, jak by mělo být, „něco“ co nefunguje. Chvíli bude trvat, než se jejich dům prověří časem.

Jednou jsem při hledání čehosi na internetu potkala, víceméně omylem, tento text:

Wabi-sabi

„Japonské umění nacházení krásy v nedokonalosti a hloubce přírody, akceptování přirozeného cyklu růstu, rozkladu a zániku. Je to jednoduché, pomalé, a přehledné – a ctí především autenticitu. Oslavuje praskliny a trhliny a všechny ostatní známky, které čas, počasí i láskyplné užívání zanechává za sebou. Připomíná nám, že jsme všichni, jen pomíjivé bytosti na této planetě – že naše těla, stejně jako materiální svět kolem nás jsou v procesu návratu v prach, z něhož jsme vzešli.“

Musím říct, že jsem se, i přes svůj někdejší několika měsíční pobyt v Číně, nikdy zásadně moc o východní filosofie nezajímala. O wabi-sabi jsem nikdy nic v minulosti neslyšela, ale tento stručný popis mi zněl tak nějak hezky. Měla jsem pocit, že to tak trochu vystihuje i můj pohled na svět okolo (pro někoho možná nemoderní) .

Možná prvotně jsem si ta slova spojila s vnitřní krásou našeho nedokonalého stavení, kterou někdy možná vidíme jen my, co tu bydlíme. Proč se věčně trápit případnými nedokonalostmi, drobnými prasklinkami i všemy těmy ostatními známkami, které čas, počasí i láskyplné užívání tohoto domu našimi předchůdci zanechalo za sebou?

Ale čím více se o konceptu filosofie wabi-sabi dozvídám, tím více u mě sílí jakýsi niterný pocit štěstí a klidu z toho, že je vše tak, jak má být. Inspiruje mě k intenzivnějšímu vnímání krásy běžných věcí.

Obrázek s textem jsem si vytiskla, zarámovala a dala na zeď. Po nějakém čase se pod ním objevila malinká, nepatrná prasklina na zdi.

To byl počátek mého zájmu o filozofii wabi-sabi.

Please follow and like us: