Slovo Mottainai je dalším z japonských slov, které je dobré znát. I díky celosvětovým ekologickým diskusím a boji o zastavení záporných klimatických změn se dostává do slovníku čím dál více lidí po celém světě.
Význam slova Mottainai
„Mottainai“ je o lítosti za něco, co nebylo plně využito.
Slovo Mottainai můžete použít, když chcete říci „Ach, jaké to zbytečné plýtvání!“. Můžete jej použít stejným způsobem jako anglicky mluvící svět používá frázi „What a waste!“ Když někdo vyhazuje jídlo. Když 
má někdo plnou skříň oblečení, které ani nemá šanci unosit a nakupuje další a další. Když někdo nechá zbytečně téct vodu. Ale i to, když někdo nevyužívá svůj potenciál a plýtvá svým časem na nedůležité věci. To vše je „mottainai“. Všechno, co by mohlo být užitečné, ale z nějakého důvodu jste to nevyužili, je Mottainai.
Jde o myšlenku, že všechno má svůj účel a je důležité pokusit se věci plně využít. To zahrnuje vše od jídla na talíři až po vaši snahu něco udělat.
Stejně jako u téměř všech těchto užitečných frází, „Mottainai“ navazuje na historickou japonskou kulturu a způsob myšlení, které i dnes stále udržuje mnoho japonských lidí.
Mottainai má kořeny v japonské buddhistické filozofii, podle které bychom měli respektovat a cítit velkou vděčnost vůči našemu světu, naší planetě a všem zdrojům, které nám poskytuje.
Podle některých má Mottainai také spojení se šintoistickou vírou – kde i předměty mají duše, a proto by se s nimi mělo zacházet s úctou. A nejlepší způsob, jak prokázat úctu, je neplýtvat jimi a správně je užívat.
Přesto, nedá se říci, že by podstata myšlenky Mottainai byla pouze japonská. Všichni si pamatujeme, když na nás v dětství rodiče doma naléhali, abychom snědli veškeré jídlo na talíři a neplýtvali. Stejně tak, jako, když nám v dospívání říkali, abychom neplýtvali svým časem a schopnostmi.
Mottainai a ochrana životního prostředí
V kontextu životního prostředí, Mottainai odkazuje na tři skupiny R + 1: Redukovat, repasovat, recyklovat+ respektovat (jak ve vztahu k matce přírodě, tak i ve vztahu k přírodním zdrojům, které nám poskytuje).
V souvislosti s celosvětovouW ochranou životního prostředí použila slovo Mottainai poprvé asi keňská nositelka Nobelovy ceny Wangari Maathaiová.
„I na osobní úrovni můžeme všichni snižovat, znovu používat a recyklovat, což je v Japonsku přijato jako Mottainai, koncept, který nás také vyzývá k vyjádření vděčnosti, úctě a zamezení plýtvání.“ (Wangari Maathai)
V roce 2009 na summitu OSN o změně klimatu mimo jiné zmínila, že pokud chceme zabránit válkám, které vznikají v důsledku sporů o přírodní zdroje, měli bychom všichni efektivně využívat omezené zdroje a spravedlivě se o ně dělit.
Historie
Mottainai se přidal k japonským lidem z ekonomických důvodů
Teď je tu nepříliš hezký příběh o tom, jak se v japonské historii zrodil duch Mottainai.
Než bylo Japonsko za vlády Tokugawů (1603-1868) poprvé sjednoceno v jeden celek, všude se válčilo. Ve čtyřvrstvé společenské hierarchii Japonska tak přirozeně stáli na vrcholu samurajové, za nimi zemědělci, pak řemeslníci a až dole obchodníci.
Japonsko se však během tokugawského režimu těšilo více než 200 let míru. Obchodníci díky tomu získávali stále větší ekonomickou moc a společenský vliv. Samurajové, kteří zůstali neznalí investic, již brzy nebyli prakticky u moci a obchodníci se stali ovlivňovateli japonské ekonomiky. Obchodníci pomáhali propagovat spotřebu a životní úroveň lidí ve městech.
Mezitím byli Samurajové jako vlastníci Japonska i vládci nad zemědělskou půdou a farmáři. Od zemědělců vybírali sklizenou rýži jako daň od zemědělců a tak si vydělávali na živobytí (prodali rýži, aby získali peníze). Trend zvyšování životní úrovně byl pro Samuraje špatnou zprávou, protože pokud jejich farmáři samy vyměňovali svou rýži za peníze na nákup věcí, znamenalo to potom méně rýže pro odevzdání její části na daně.
Samurajové, který se nenaučili, jak v novém mírovém věku finančně prospívat, mohli přijít pouze s myšlenkou utrácet méně. Omezili nebo zakázali jakoukoli formu luxusu mezi farmáři a povzbuzovali pokorný a skromný životní styl. Aby se sami stali vzorem tohoto životního stylu, Samurajové se zdržovali přehnané konzumace jídla a hromadění věcí.
Díky propagandě byl skromný způsob života Samurajů uznán jako japonská ctnost a vedl k ještě silnějšímu založení ducha Mottainai mezi Japonci.
Mottainai a současnost
Přesto, že příběh o vzniku myšlenky Mottainai patří do dávného a dalekého starověku, v současné době se tento koncept znovu probouzí. Jen za jiným účelem. Koncept Mottainai nás totiž učí zhodnocení všech zdrojů. Učí nás zodpovědnému a kreativnímu zacházení s tím, co již existuje, bez nutnosti nové a nové výroby s velkou spotřebou nových zdrojů.
Všichni totiž můžeme svou troškou přispět ke zmírnění klimatických změn redukcí spotřeby, repasováním nebo renovací starých zařízení, recyklováním věcí, které nám již přestaly sloužit k původnímu účelu a hlavně respektem k přírodě.
Slovo „mushin“ se skládá ze dvou znaků kanji: 無 (mu), což znamená „nicota“, a 心 (shin), což znamená „srdce“, „duch“, nebo v tomto případě „mysl“. Mushin může být přibližně přeložen k “nic na mysli” nebo “žádná mysl.” To pochází z delší fráze používané v Zen buddhismu, “無心 の 心” (mushin žádný shin), nebo “mysl bez myšlení.”
Takový čistý stav mysli, čistá duševní jasnost, znamená, že mysl není pevná, zaneprázdněná myšlenkami ani emocemi, a díky tomu otevřená všemu. Přítomná, vědomá a volná.
Téměř každý z nás, bez ohledu na věk, by se „někdy“ potřeboval nebo chtěl něco nového naučit, popřípadě „jen“ se v něčem zlepšit. A to nejen v profesní rovině života, ale i v té soukromé. Ať už to je naučit se pořádně nějaký cizí jazyk, zlepšit si fyzickou kondici nebo třeba splnit si tajné přání naučit se tancovat či malovat obrazy.
Jsme celkem národ zahradníků. Hlavně s příchodem jara. Ať už máme zahradu, zahrádku nebo třeba jen malý balkón. Prospívají z toho řetězce hobby marketů, ale i vydavatelství mnoha časopisů a magazíny televizních kanálů, které nám mj. pravidelně a opakujíce radí kdy, jak a kde sázet, zalévat, udržovat svoje zahrady.
Pokud budete chtít vytvořit opravdu autentickou 
K vytvoření své vlastné poklidné oázy klidu a harmonie se ale nemusíte snažit o striktně japonskou zahradu s dodržením všech „pravidel“. Můžete se nechat inspirovat jen některými z těchto 
Vzhled typické zenové zahrady se vzpírá klasické definici „zahrady“ v téměř každém běžném slova smyslu. Není to místo, kde najdete řady svěžích stromů, kde kolem lánu svěže zeleného trávníka září záplava květin všech možných barev. Není to ani místo, uprostřed kterého byste si s rodinou či přáteli udělali zahradní piknik nebo party.
Hned na začátku je třeba zdůraznit, že termín „Zenová zahrada“ je poněkud nesprávný. Jedná se pouze o „západní“ pojmenování tohoto druhu zahrad. Japonci pro tento typ zahrad používají výraz „kare sansui“, což v doslovném překladu znamená „suché hory a vody“ neboli „suchá krajina“. Termín „Zenová zahrada“ se prvně objevil v angličtině v knize americké spisovatelky Loraine E. Kucková „100 kjótských zahrad“ v roce 1935. Japonský termín pro “zenové zahrady” – zen-teki teien, se prvně v japonské literatuře objevil dokonce až v roce 1958.
Tento typ zahrad je klasickým typem meditačních zahrad. V Japonsku jsou populární již od 14. století a to hlavně díky zen buddhistickému mnichovi, učiteli a staviteli zahrad – Soseki Musó. Suché kamenné zahrady byly tehdy používány pouze buddhisty jako nástroj pro meditaci. Z tohoto důvodu se většina autentických japonských skalních zahrad – kare sansui – pro nás zenových zahrad – nachází v prostoru buddhistických klášterů. Jejich krása v jednoduchosti přežila, a možná stále nově ožívá, i po více než sedmi staletí.
V zenových zahradách bývá nejpatrnější pro 
Zenové zahrady jsou zamýšleny jako osobní projekt, který odráží vlastní vnitřní reflexe. Bílý písek nebo štěrk jsou uhrabávány do vždy originálního vzoru majitelem zahrady. Kopírování vzoru jiné zenové zahrady jde proti duchu takové zahrady; i když to neznamená, že se jimi nemůžete inspirovat.
Líbí se vám představa malé svatyně klidu a pohody – malý zen prostor pár kroků od vašich dveří, přímo na vaší zahradě? Ačkoli umění japonského zahradnictví je staré mnoho století, za pouhý víkend si můžete vytvořit přiměřenou repliku klasické chrámové zahrady v rohu vaší zahrady. Vyžaduje to minimum materiálů i peněz a hlavně velmi malou údržbu.
Základní přísadou, kterou budete potřebovat, je malý, dokonce klidně až miniaturní pozemek; množství písku (čím je bělejší, tím lépe) nebo drobného štěrku na pokrytí země (pod obé doporučujeme položit zahradní textilní fólii), nějaké kameny různých tvarů a velikostí. Pro začátek se příliš netrapte okamžitým správným výběrem kamenů. Jelikož nejsou upevněny, jednoduše je později můžete vyměnit, přemístit, doplnit a postupně ladit do vaší představy.
Ideální 
Každý rok koncem března nebo začátkem dubna, v čase kdy se většina z nás připravuje na nebo již slaví velikonoční svátky, se v Japonsku slaví velký svátek třešňových květů Hanami.
Hanami, přibližně přeloženo asi jako květinová podívaná, je velmi starý japonský zvyk, jak oslavit konec zimy, začátek jara a užít si přechodnou krásu jarních květin stromů.
Po prvních pár květech se všechny sakury velmi rychle zahalí do něžné krásy převážně světle růžových či bílých šatů z miliónů květů. Některé druhy sakury mají květy v barvě tmavě růžové, žluté i téměř zelené. Květy ale vydrží na stromech jen týden nebo dva, než začnou hustě padat k zemi. Květy sakur jsou v Japonsku považování za symbol pomíjivosti života. Dá se tedy říci, že hanami je i svátek 
a než se hanami stalo opravdu masivní záležitostí. Celonárodní obliba je dnes samozřejmě využívána společnostmi i ke komerčním účelům.
Rovnováha
Prostor
Linie zahrady
Wabi a Sabi v zahradě
Sabi, na druhé straně, se překládá něco jako „patina“ 
může tvořit pocit sabi, zatímco chybí wabi. Existuje mnoho způsobů, jak vyvážit wabi a sabi. Zvláštní strom, lucerna nebo obzvláště zajímavý kámen, to vše časem získávající patinu a odrážející duch zahrady, je skvělým příkladem dobře vyvážené 
Japonské zahrady jsou navrhovány a udržovány tak, aby si je mohl majitel či návštěvník takové zahrady vychutnávat ve všech ročních obdobích. Každé období přináší trochu jinou scenérii, trochu jinou krásu.
Přesto, dá se říci, že všechny jsou tvořeny do jisté koncepce ideální krajiny. A to pomocí určité symboliky a poetiky. I způsob pohledu na vyjádření této ideální krajiny rozděluje tradiční japonské zahrady na různé typy/styly. Tyto styly se v zahradách různě kombinují a prolínají.
Tento typ zahrad je klasickým typem meditačních zahrad. V Japonsku jsou populární již od 14. století a to hlavně díky zen buddhistickému mnichovi, učiteli a staviteli zahrad – Soseki Musó.
Cukijama 
Jedná se o klasický styl japonské zahrady, kterou si můžete vychutnat při procházce podél zahradních cest a chrámových verand. Obvykle je tato zahrada větší než zenová zahrada. Tento druh zahrady je návštěvníky vyhledávaný hlavně během jara pro krásně rozkvetlé sakury. Na podzim to jsou právě zahrady cukijama, které tvoří ty nádherné barevné kombinace z rudých javorů a žloutnoucích ginkgo stromů.
Chaniwa, 
Rajská zahrada je zahrada, která je postavena tak, aby reprezentovala ráj nebo „čistou zemi“- Jōdo [džódó]. Tento druh zahrady má velmi svěží rostlinný život vyvážený vodou a kameny. Vodní plochy a ostrovy jsou propojené mosty. Najdete zde sochy i kamenné lucerny 
Voda je jedním ze základních prvků všech 
Japonští kapři koi a jiné ryby přináší do vodního prostoru nádherné barvy a život.
Stromy a rostliny nejsou u japonských zahrad tím nejdůležitějším prvkem. Přesto u většiny stylů, je velmi důležitý výběr a kompozice jednotlivých stromů, keřů, rostlin a mechů. Ale to je již téma na jiný samostatný článek.
Japonské zahrady inspirují v posledním století stále více zahradních architektů i samotných zahradníků po celém světe. Čistota, jednoduchost, symbolika, harmonie. To vše nám může navodit příjemný pocit klidu. A především klid a určité zpomalení toku
času je to, co v dnešní stále uspěchané době aspoň občas všichni chceme, hledáme, potřebujeme.
Karesansui neboli suchá/kamenná zahrada, známější jako 
Když se konečně v polovině minulého století dostala japonská kultura do povědomí západní civilizace, tak se její jednotlivé aspekty, spolu s prvky dalších východních učení 
– jako jóga, taiči, judo, shiatsu či meditace a později i 
Od té doby vyšlo v západním světě – především v angličtině – nespočet knih zabývajících se z nějakého úhlu wabi-sabi. Přesto Korenova kniha je stále brána jako zásadní a základní studie na téma wabi-sabi.
Inspirovala mnoho designérů, architektů a umělců. Styl wabi-sabi se od konce minulého století stal v západním světě velmi populární hlavně v interiérové a zahradní architektuře.
Výše zmiňovaná kniha Leonarda Korena – Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy od amerického designéra, umělce byla vydána v českém jazyce až v říjnu roku 2016 v nakladatelství K-A-V-K-A. U příležitosti vydání Korenovo knihy proběhla v pražské galerii U Betlémské kaple také výstava Wabi-sabi v českém výtvarném umění.
V roce 2010 vyšla kniha Simona G. Browna Wabi Sabi Domov v harmonii (Computer Press),
a v roce 2014 Láska podle wabi-sabi: Dávné umění najít dokonalou lásku v nedokonalém vztahu Arielle Ford (Knižní klub).
Od konce 12. století se z Číny do Japonska začal rozšiřovat zen budhismus. Na začátku třináctého století se pak v Japonsku, hlavně díky budhistickým kněžím, rozšířilo také umění čajového obřadu.
Již na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó začal tak trochu k těmto dosavadním pravidlům čajových obřadu rebelovat. Například tím, že otevřel přístup k čajovému obřadu i pro obyčejné lidi. Ukončil tím období čaje jako určité extravagance pro vyvolené. Také začal používat obyčejnou nezdobnou keramiku vyrobenou místními lidmi. I proto je Šukó uváděn jako první známý čajový mistr wabi-sabi.
Sen no Rikjú se jako mladý muž toužil vyučit umění čajového obřadu. Šel tedy za tehdy slavným čajovým mistrem Takeno Džóó, který mu jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú zkontroloval po své důkladné práci bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně červeným javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.
Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů. Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě. Když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.
Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu. Samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.
Zjednodušeně může být wabi-sabi popsáno jako myšlení oslavující přirozenou nedokonalost světa a objevující určitou krásu v této nedokonalosti, nacházející určité zhodnocení a půvab, které přináší působení času na věci kolem nás i na nás samotné, oslavující i případné vady jako jisté jedinečnosti, uvědomění si pomíjivosti času.
interiérovém designu, zahradním návrhářství, aranžování květin, malbě, přípravě jídla a herectví. Byli to ale také často filosofové, kteří k vyjádření svých myšlenek používali také psaní či pouze citaci velmi krátkých básní (na rozdíl od velmi rozsáhlých knih západních filozofů).
Je to umění nacházení krásy v nedokonalosti a hloubce přírody, akceptování přirozeného cyklu zrodu i rozkladu a zániku.
Je to oslava prasklin i trhlin a všech ostatních známek, které čas, počasí i láskyplné užívání na všem zanechává za sebou.
