Legenda o Sen no Rikjú

Přestože prvním známým čajovým mistrem wabi-sabi byl už na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó, při seznamováním se s uměním wabi-sabi je všeobecně vždy zmiňován až čajový mistr Sen no Rikjú (1522-1591), pod kterým wabi-sabi dosáhlo svého vrcholu.

Legenda o Sen no Rikjúovi

Často zmiňovaná je legenda o Sen no Rikjúovi, která v jednoduchosti sobě vlastní popisuje princip wabi-sabi.

Sen no Rikjú se jako mladý muž toužil vyučit umění čajového obřadu. Šel tedy za tehdy slavným čajovým mistrem Takeno Džóó, který mu jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú po své důkladné práci zkontroloval bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně japonským červeným  javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.

Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů . Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě, když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.

Je ještě jeden podobný příběh o tom jak Rikjú o mnoho let později pokáral svého syna – budoucího studenta umění čajového obřadu, za to, že zahradu uklidil až moc dokonale.

No, je to legenda, která zní lehce až pohádkově. Ale bylo to v 16. století a to asi přeci jen zas tak pohádkové období nebylo. Ani v Asii ani v Evropě. Byla to doba neustálých válek a krutost, ale přesto i doba rozkvětu umění. A to i umění japonských čajových obřadů.

Rikjů, největší z čajových mistrů

Rikjů se opravdu stal čajovým mistrem a to jedním z největších. Jeho přístup k estetice jednoduchosti rozvinul nové formy japonské architektury, tvorby zahrad, výtvarného i užitého umění.

Ale zpátky do reality Japonska 16. století. Rikjú se stal slavným a váženým již za svého života. To ale špatně nesl jeho nadřízený – patron Hidejoši, a to tak moc, že sedmdesátiletému mistrovi čaje Rikjúovi přikázal vykonat rituální sebevraždu – harakiri.

Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu, ale samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje mimo jiné jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.