Jak jsem se potkala s wabi-sabi v našem starém domě -

Před témeř dvaceti lety jsme se s mým mužem v očekávání nejstaršího syna přestěhovali na venkov nedaleko Prahy do více než stoletého domu. Hodně přátel i příbuzných nechápalo, proč tak daleko (stavební a stěhovací boom za hranice Prahy v té době ještě nezačal). Ale hlavně, proč tak starý a tím i nedokonalý a i trochu oprýskaný dům, když „…by bylo přeci lepší a jednodušší postavit si dům nový..“.Nevím proč, ale tak nějak se mi vždy líbili staré nedokonalé domy více. Domy, které už mají v sobě určitou historii, patinu, které už něco zažily. Domy, které mají v sobě už určitého ducha, atmosféru, cosi, co se nedá slovy úplně dobře vyjádřit.

Zakládali jsme rodinu a chtěli domov. A v té naší chalupě jsme se prostě hned cítili dobře. I se všemi těmi nepravidelnými úhly mezi stěnami, odhalenými dřevěnými trámy v podkroví, které mají na sobě ještě vyrytá označení od tesaře. I přes těch pár drobných prasklinek ve zdi, lehce opadané omítce a spousty práce, která nás evidentně čekala…

The Money Pit (1986), Universal Pictures

No, nebylo to možná tak náročné jako pro Toma Hankse a Shelley Long ve filmu Dům za všechny peníze z roku 1986 (The Money Pit), nicméně k pohodlnému bydlení jsme se museli postupně a někdy dost náročně fyzicky i finančně dopracovat.

Každý ví, že staré domy mají své mouchy. A co teprve ty stoleté. Ale v některých těch „chybách na kráse“ se dá vidět i jistá poetika, pokud chcete.

Je pravda, že jako asi každý majitel takto staré nemovitosti, jsem i já měla slabé chvilky. Když neustále posouváte a obměňujete seznam priorit pro vaše časové i finanční možnosti úprav a oprav, a potom navštívíte přátelé v jejich právě dokonale dokončeném novém domě. Trochu vás to přiměje k uvědomění, že váš dům nikdy nebude tak krásně, do puntíku a čistě dodělaný a úžasně bezchybně vypadající… Ale pak vám dojde, že ani jejich dům nebude stále nový a bezchybný. Časem i tam se objeví nějaké to „něco“, co není tak, jak by mělo být, „něco“ co nefunguje. Chvíli bude trvat, než se jejich dům prověří časem.

Jednou jsem při hledání čehosi na internetu potkala, víceméně omylem, tento text:

Wabi-sabi

„Japonské umění nacházení krásy v nedokonalosti a hloubce přírody, akceptování přirozeného cyklu růstu, rozkladu a zániku. Je to jednoduché, pomalé, a přehledné – a ctí především autenticitu. Oslavuje praskliny a trhliny a všechny ostatní známky, které čas, počasí i láskyplné užívání zanechává za sebou. Připomíná nám, že jsme všichni, jen pomíjivé bytosti na této planetě – že naše těla, stejně jako materiální svět kolem nás jsou v procesu návratu v prach, z něhož jsme vzešli.“

Musím říct, že jsem se, i přes svůj někdejší několika měsíční pobyt v Číně, nikdy zásadně moc o východní filosofie nezajímala. O wabi-sabi jsem nikdy nic v minulosti neslyšela, ale tento stručný popis mi zněl tak nějak hezky. Měla jsem pocit, že to tak trochu vystihuje i můj pohled na svět okolo (pro někoho možná nemoderní) .

Možná prvotně jsem si ta slova spojila s vnitřní krásou našeho nedokonalého stavení, kterou někdy možná vidíme jen my, co tu bydlíme. Proč se věčně trápit případnými nedokonalostmi, drobnými prasklinkami i všemy těmy ostatními známkami, které čas, počasí i láskyplné užívání tohoto domu našimi předchůdci zanechalo za sebou?

Ale čím více se o konceptu filosofie wabi-sabi dozvídám, tím více u mě sílí jakýsi niterný pocit štěstí a klidu z toho, že je vše tak, jak má být. Inspiruje mě k intenzivnějšímu vnímání krásy běžných věcí.