Patřím k lidem, kteří mají rádi teplo. Což se v místním klimatickém podnebí vždy nedaří. Žiju v části světa, kde přes globální oteplování máme stále ještě čtyři v přírodě velmi rozdílná roční období – pučící jaro, horké léto, sychravý podzim a studená zima. I když už někdy je jejich přechod velmi rychlý a občas máme pocit jako by se jedno promítalo do druhého.
Příroda na jaře mě nikdy nepřestane ohromovat. Miluji dlouhé letní večery v zahradě. Obdivuji tu neskutečnou malebnou barevnou škálu podzimu. Ale od začátku zimy počítám, kolik ještě měsíců a týdnů do mého jarního ohromování.
Nepomáhá mi ani to, že na rozdíl od, zdá se, naprosté většiny českého národa, příliš neholduji zimním sportům. Kromě zimních procházek. A ty mi přeci jen pomáhají vidět zimní měsíce trochu pozitivněji. V teplém kabátě a s vlněnou čepicí obdivuji ty krásné obrazy zasněžené nebo jen zamrzlé krajiny, ty „umělecké“ výtvory jakoby spící přírody, ty nádherné abstraktní obrazy v ledu.
Když si pak doma (v teple u krbu a nejlépe s horkou čokoládou nebo svařákem v ruce) prohlížím, co objektiv mého fotoaparátu nebo jen mobilu zachytil, překvapuje mě, kolik barevné krásy můžete venku najít i v tomto zdánlivě jednobarevném ročním období. Zvláštní krása se značnou dávkou melancholie. Přesto, především ta abstraktní ledová díla přírody jsou přinejmenším srovnatelná s mnohými obrazy slavných umělců, nemyslíte?
Pokud je to vám velmi vzácný nebo oblíbený kousek a nerozbil se na mnoho střepů, možná jej zkusíte opravit tak, aby to pokud možno nebylo poznat. Takový hrnek použijete třeba na tužky, talířek nebo misku pak pod květinu. Ale asi pouze pokud se vám jej podaří slepit tak, aby to nebylo na první pohled poznat. V opačném případě jej prostě vyhodíte.
Tento způsob opravy oslavuje jedinečnou historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje právě jeho rozbití, praskliny i chybějící části místo toho, aby je skrýval nebo zamaskovával. Kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnější než originál, oživuje ho novým životem.
Umění Kintsugi pochází z konce 15. století. Podle jedné legendy vzniklo toto umění tehdy, když japonský šógun Ashikaga Yoshimasa poslal zpět do Číny k opravě popraskaný čínský čawan neboli čajovou misku. Při návratu byl Yoshimasa zklamaný, když zjistil, že toto bylo opraveno nevzhlednými kovovými sponkami. To motivovalo jeho tehdejší řemeslníky k nalezení alternativní, esteticky příjemnější metody opravy. A Kintsugi byl na světě.
Sběratelé byli tímto novým uměním tak okouzleni, že někteří byli obviňováni z úmyslného rozbíjení cenné keramiky, aby ji bylo možné opravit zlatými švy Kintsugi. Kintsugi se stal úzce spojen s keramickými nádobami používanými pro japonský čajový obřad – chanoyu. Přesto se časem tato technika uplatnila i na keramické kusy nejaponského původu, včetně Číny, Vietnamu a Koreje.
Již od svého vzniku byla technika Kintsugi spojena i ovlivněna různými filozofickými myšlenkami. Konkrétně právě s japonskou filozofii 
Metoda opravy prasklin – použití zlatého prachu a pryskyřice nebo laku k upevnění rozbitých kusů s minimálním překrytím nebo vyplněním z chybějících kusů
Metoda obnovení kusu – pokud určitý fragment keramiky není k dispozici, vyrobí a doplní se náhradní výhradně z epoxidové pryskyřice – zlaté směsy
Metoda propojovací – chybějící kus keramiky se nahradí podobně tvarovaným, ale nesourodým fragmentem esteticky odlišné keramiky. Spojuje tak dvě vzhledově odlišná díla do jednoho jedinečného kusu. Je to metoda připomínající nám známý patchwork.
