Patřím k lidem, kteří mají rádi teplo. Což se v místním klimatickém podnebí vždy nedaří. Žiju v části světa, kde přes globální oteplování máme stále ještě čtyři v přírodě velmi rozdílná roční období – pučící jaro, horké léto, sychravý podzim a studená zima. I když už někdy je jejich přechod velmi rychlý a občas máme pocit jako by se jedno promítalo do druhého.
Příroda na jaře mě nikdy nepřestane ohromovat. Miluji dlouhé letní večery v zahradě. Obdivuji tu neskutečnou malebnou barevnou škálu podzimu. Ale od začátku zimy počítám, kolik ještě měsíců a týdnů do mého jarního ohromování.
Nepomáhá mi ani to, že na rozdíl od, zdá se, naprosté většiny českého národa, příliš neholduji zimním sportům. Kromě zimních procházek. A ty mi přeci jen pomáhají vidět zimní měsíce trochu pozitivněji. V teplém kabátě a s vlněnou čepicí obdivuji ty krásné obrazy zasněžené nebo jen zamrzlé krajiny, ty „umělecké“ výtvory jakoby spící přírody, ty nádherné abstraktní obrazy v ledu.
Když si pak doma (v teple u krbu a nejlépe s horkou čokoládou nebo svařákem v ruce) prohlížím, co objektiv mého fotoaparátu nebo jen mobilu zachytil, překvapuje mě, kolik barevné krásy můžete venku najít i v tomto zdánlivě jednobarevném ročním období. Zvláštní krása se značnou dávkou melancholie. Přesto, především ta abstraktní ledová díla přírody jsou přinejmenším srovnatelná s mnohými obrazy slavných umělců, nemyslíte?
