Slovo Mottainai je dalším z japonských slov, které je dobré znát. I díky celosvětovým ekologickým diskusím a boji o zastavení záporných klimatických změn se dostává do slovníku čím dál více lidí po celém světě.
Význam slova Mottainai
„Mottainai“ je o lítosti za něco, co nebylo plně využito.
Slovo Mottainai můžete použít, když chcete říci „Ach, jaké to zbytečné plýtvání!“. Můžete jej použít stejným způsobem jako anglicky mluvící svět používá frázi „What a waste!“ Když někdo vyhazuje jídlo. Když 
má někdo plnou skříň oblečení, které ani nemá šanci unosit a nakupuje další a další. Když někdo nechá zbytečně téct vodu. Ale i to, když někdo nevyužívá svůj potenciál a plýtvá svým časem na nedůležité věci. To vše je „mottainai“. Všechno, co by mohlo být užitečné, ale z nějakého důvodu jste to nevyužili, je Mottainai.
Jde o myšlenku, že všechno má svůj účel a je důležité pokusit se věci plně využít. To zahrnuje vše od jídla na talíři až po vaši snahu něco udělat.
Stejně jako u téměř všech těchto užitečných frází, „Mottainai“ navazuje na historickou japonskou kulturu a způsob myšlení, které i dnes stále udržuje mnoho japonských lidí.
Mottainai má kořeny v japonské buddhistické filozofii, podle které bychom měli respektovat a cítit velkou vděčnost vůči našemu světu, naší planetě a všem zdrojům, které nám poskytuje.
Podle některých má Mottainai také spojení se šintoistickou vírou – kde i předměty mají duše, a proto by se s nimi mělo zacházet s úctou. A nejlepší způsob, jak prokázat úctu, je neplýtvat jimi a správně je užívat.
Přesto, nedá se říci, že by podstata myšlenky Mottainai byla pouze japonská. Všichni si pamatujeme, když na nás v dětství rodiče doma naléhali, abychom snědli veškeré jídlo na talíři a neplýtvali. Stejně tak, jako, když nám v dospívání říkali, abychom neplýtvali svým časem a schopnostmi.
Mottainai a ochrana životního prostředí
V kontextu životního prostředí, Mottainai odkazuje na tři skupiny R + 1: Redukovat, repasovat, recyklovat+ respektovat (jak ve vztahu k matce přírodě, tak i ve vztahu k přírodním zdrojům, které nám poskytuje).
V souvislosti s celosvětovouW ochranou životního prostředí použila slovo Mottainai poprvé asi keňská nositelka Nobelovy ceny Wangari Maathaiová.
„I na osobní úrovni můžeme všichni snižovat, znovu používat a recyklovat, což je v Japonsku přijato jako Mottainai, koncept, který nás také vyzývá k vyjádření vděčnosti, úctě a zamezení plýtvání.“ (Wangari Maathai)
V roce 2009 na summitu OSN o změně klimatu mimo jiné zmínila, že pokud chceme zabránit válkám, které vznikají v důsledku sporů o přírodní zdroje, měli bychom všichni efektivně využívat omezené zdroje a spravedlivě se o ně dělit.
Historie
Mottainai se přidal k japonským lidem z ekonomických důvodů
Teď je tu nepříliš hezký příběh o tom, jak se v japonské historii zrodil duch Mottainai.
Než bylo Japonsko za vlády Tokugawů (1603-1868) poprvé sjednoceno v jeden celek, všude se válčilo. Ve čtyřvrstvé společenské hierarchii Japonska tak přirozeně stáli na vrcholu samurajové, za nimi zemědělci, pak řemeslníci a až dole obchodníci.
Japonsko se však během tokugawského režimu těšilo více než 200 let míru. Obchodníci díky tomu získávali stále větší ekonomickou moc a společenský vliv. Samurajové, kteří zůstali neznalí investic, již brzy nebyli prakticky u moci a obchodníci se stali ovlivňovateli japonské ekonomiky. Obchodníci pomáhali propagovat spotřebu a životní úroveň lidí ve městech.
Mezitím byli Samurajové jako vlastníci Japonska i vládci nad zemědělskou půdou a farmáři. Od zemědělců vybírali sklizenou rýži jako daň od zemědělců a tak si vydělávali na živobytí (prodali rýži, aby získali peníze). Trend zvyšování životní úrovně byl pro Samuraje špatnou zprávou, protože pokud jejich farmáři samy vyměňovali svou rýži za peníze na nákup věcí, znamenalo to potom méně rýže pro odevzdání její části na daně.
Samurajové, který se nenaučili, jak v novém mírovém věku finančně prospívat, mohli přijít pouze s myšlenkou utrácet méně. Omezili nebo zakázali jakoukoli formu luxusu mezi farmáři a povzbuzovali pokorný a skromný životní styl. Aby se sami stali vzorem tohoto životního stylu, Samurajové se zdržovali přehnané konzumace jídla a hromadění věcí.
Díky propagandě byl skromný způsob života Samurajů uznán jako japonská ctnost a vedl k ještě silnějšímu založení ducha Mottainai mezi Japonci.
Mottainai a současnost
Přesto, že příběh o vzniku myšlenky Mottainai patří do dávného a dalekého starověku, v současné době se tento koncept znovu probouzí. Jen za jiným účelem. Koncept Mottainai nás totiž učí zhodnocení všech zdrojů. Učí nás zodpovědnému a kreativnímu zacházení s tím, co již existuje, bez nutnosti nové a nové výroby s velkou spotřebou nových zdrojů.
Všichni totiž můžeme svou troškou přispět ke zmírnění klimatických změn redukcí spotřeby, repasováním nebo renovací starých zařízení, recyklováním věcí, které nám již přestaly sloužit k původnímu účelu a hlavně respektem k přírodě.
Slovo „mushin“ se skládá ze dvou znaků kanji: 無 (mu), což znamená „nicota“, a 心 (shin), což znamená „srdce“, „duch“, nebo v tomto případě „mysl“. Mushin může být přibližně přeložen k “nic na mysli” nebo “žádná mysl.” To pochází z delší fráze používané v Zen buddhismu, “無心 の 心” (mushin žádný shin), nebo “mysl bez myšlení.”
Takový čistý stav mysli, čistá duševní jasnost, znamená, že mysl není pevná, zaneprázdněná myšlenkami ani emocemi, a díky tomu otevřená všemu. Přítomná, vědomá a volná.
Pokud je to vám velmi vzácný nebo oblíbený kousek a nerozbil se na mnoho střepů, možná jej zkusíte opravit tak, aby to pokud možno nebylo poznat. Takový hrnek použijete třeba na tužky, talířek nebo misku pak pod květinu. Ale asi pouze pokud se vám jej podaří slepit tak, aby to nebylo na první pohled poznat. V opačném případě jej prostě vyhodíte.
Tento způsob opravy oslavuje jedinečnou historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje právě jeho rozbití, praskliny i chybějící části místo toho, aby je skrýval nebo zamaskovával. Kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnější než originál, oživuje ho novým životem.
Umění Kintsugi pochází z konce 15. století. Podle jedné legendy vzniklo toto umění tehdy, když japonský šógun Ashikaga Yoshimasa poslal zpět do Číny k opravě popraskaný čínský čawan neboli čajovou misku. Při návratu byl Yoshimasa zklamaný, když zjistil, že toto bylo opraveno nevzhlednými kovovými sponkami. To motivovalo jeho tehdejší řemeslníky k nalezení alternativní, esteticky příjemnější metody opravy. A Kintsugi byl na světě.
Sběratelé byli tímto novým uměním tak okouzleni, že někteří byli obviňováni z úmyslného rozbíjení cenné keramiky, aby ji bylo možné opravit zlatými švy Kintsugi. Kintsugi se stal úzce spojen s keramickými nádobami používanými pro japonský čajový obřad – chanoyu. Přesto se časem tato technika uplatnila i na keramické kusy nejaponského původu, včetně Číny, Vietnamu a Koreje.
Již od svého vzniku byla technika Kintsugi spojena i ovlivněna různými filozofickými myšlenkami. Konkrétně právě s japonskou filozofii 
Metoda opravy prasklin – použití zlatého prachu a pryskyřice nebo laku k upevnění rozbitých kusů s minimálním překrytím nebo vyplněním z chybějících kusů
Metoda obnovení kusu – pokud určitý fragment keramiky není k dispozici, vyrobí a doplní se náhradní výhradně z epoxidové pryskyřice – zlaté směsy
Metoda propojovací – chybějící kus keramiky se nahradí podobně tvarovaným, ale nesourodým fragmentem esteticky odlišné keramiky. Spojuje tak dvě vzhledově odlišná díla do jednoho jedinečného kusu. Je to metoda připomínající nám známý patchwork.
Když se konečně v polovině minulého století dostala japonská kultura do povědomí západní civilizace, tak se její jednotlivé aspekty, spolu s prvky dalších východních učení 
– jako jóga, taiči, judo, shiatsu či meditace a později i 
Od té doby vyšlo v západním světě – především v angličtině – nespočet knih zabývajících se z nějakého úhlu wabi-sabi. Přesto Korenova kniha je stále brána jako zásadní a základní studie na téma wabi-sabi.
Inspirovala mnoho designérů, architektů a umělců. Styl wabi-sabi se od konce minulého století stal v západním světě velmi populární hlavně v interiérové a zahradní architektuře.
Výše zmiňovaná kniha Leonarda Korena – Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy od amerického designéra, umělce byla vydána v českém jazyce až v říjnu roku 2016 v nakladatelství K-A-V-K-A. U příležitosti vydání Korenovo knihy proběhla v pražské galerii U Betlémské kaple také výstava Wabi-sabi v českém výtvarném umění.
V roce 2010 vyšla kniha Simona G. Browna Wabi Sabi Domov v harmonii (Computer Press),
a v roce 2014 Láska podle wabi-sabi: Dávné umění najít dokonalou lásku v nedokonalém vztahu Arielle Ford (Knižní klub).
jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú po své důkladné práci zkontroloval bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně japonským červeným javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.
Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů . Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě, když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.
Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu, ale samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje mimo jiné jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.
Od konce 12. století se z Číny do Japonska začal rozšiřovat zen budhismus. Na začátku třináctého století se pak v Japonsku, hlavně díky budhistickým kněžím, rozšířilo také umění čajového obřadu.
Již na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó začal tak trochu k těmto dosavadním pravidlům čajových obřadu rebelovat. Například tím, že otevřel přístup k čajovému obřadu i pro obyčejné lidi. Ukončil tím období čaje jako určité extravagance pro vyvolené. Také začal používat obyčejnou nezdobnou keramiku vyrobenou místními lidmi. I proto je Šukó uváděn jako první známý čajový mistr wabi-sabi.
Když jsem se poprvé seznámila s 
Kdysi hodně dávno byl význam těchto slov značně pochmurný: „wabi“ označovalo bídu osamělého života v přírodě, smutek a sklíčenost. „Sabi“ znamenalo studený, chudý nebo také povadlý. Koncem 14. století se začali tato slova posunovat k trochu pozitivnějšímu a poetičtějšímu chápání – dobrovolná samota a chudoba poustevníků a asketů byla brána jako příležitost k duchovnímu obohacení, jako základ k nové a čisté kráse.
„Wabi“ dnes znamená něco jako jednoduchý, nematerialistický, skromný, pokorný z vlastní vůle, v souladu s přírodou, vnímavý. „Sabi“ může být doslova přeloženo jako „květ času“ – neboli příjemná patina, je to něco co už proběhlo určitým časem. V současnosti jsou už obě tato slova mnohými Japonci často vnímána jako slova víceméně shodného významu.
Zjednodušeně může být wabi-sabi popsáno jako myšlení oslavující přirozenou nedokonalost světa a objevující určitou krásu v této nedokonalosti, nacházející určité zhodnocení a půvab, které přináší působení času na věci kolem nás i na nás samotné, oslavující i případné vady jako jisté jedinečnosti, uvědomění si pomíjivosti času.
interiérovém designu, zahradním návrhářství, aranžování květin, malbě, přípravě jídla a herectví. Byli to ale také často filosofové, kteří k vyjádření svých myšlenek používali také psaní či pouze citaci velmi krátkých básní (na rozdíl od velmi rozsáhlých knih západních filozofů).
Je to umění nacházení krásy v nedokonalosti a hloubce přírody, akceptování přirozeného cyklu zrodu i rozkladu a zániku.
