Japonská zahrada stále ještě vzbuzuje v mnoha lidech představu velmi náročně udržované zahrady plné miniaturních keřů a bonsají, popřípadě suchou kamennou zahradu. Styly japonských zahrad jsou ale poměrně různorodé.
Tvorba tradičních japonských zahrad byla a stále je jedním z nejdůležitějších součástí tradičního japonského umění. V průběhu staletí byla ovlivňována různými náboženskými a filosofickými vlivy. Jeden z nejvýznamnějších vlivů na tvorbu japonských zahrad měl a má zen budhismus.
Přesto, dá se říci, že všechny jsou tvořeny do jisté koncepce ideální krajiny. A to pomocí určité symboliky a poetiky. I způsob pohledu na vyjádření této ideální krajiny rozděluje tradiční japonské zahrady na různé typy/styly. Tyto styly se v zahradách různě kombinují a prolínají.
Mezi nejznámějšími typy tradičních japonských zahrad patří zahrady Kare sansui (suché/kamenné neboli zenové zahrady), Rajské zahrady, Cukijama (zahrada rybníků a hor) a Chaniwa (čajové zahrady).
Kare sansui
– neboli suché skalní nebo kamenné krajinné zahrady. Ve světě jsou ale známé a oblíbené pod jiným jménem –
Zenové zahrady
Tento typ zahrad je klasickým typem meditačních zahrad. V Japonsku jsou populární již od 14. století a to hlavně díky zen buddhistickému mnichovi, učiteli a staviteli zahrad – Soseki Musó.
Rostlinný život je v typické suché/zenové zahradě minimální, často až nulový. Písek, štěrk a kámen zde mohou být dokonce jedinými prvky, kterými je znázorněna představa celé krajiny, oceánu (pískem či štěrkem), ostrovů, skal a hor (kameny různých velikostí).
V zenových zahradách bývá nejpatrnější pro japonské zahrady typická čistota a rovnováha prostoru (viz Aspekty japonských zahrad). Zenové zahrady můžete najít opravdu rozsáhlé, ale často i na velmi malém pozemku. Mnoho lidí po celém světě se nechalo inspirovat zahradami Karesansui k vytvoření malého meditačního kousku světa na své zahradě.
Zenové zahrady jsou zamýšleny jako osobní projekt, který odráží vlastní vnitřní reflexe. Bílý písek nebo štěrk jsou uhrabávány do vždy originálního vzoru majitelem zahrady. Kopírování vzoru jiné zenové zahrady jde proti duchu takové zahrady; i když to neznamená, že se jimi nemůžete inspirovat.
Cukijama
Tato japonská zahrada představuje miniaturu přírodních scenérií, které zahrnují rybníky a potoky s rybami, kopce a kameny, mosty a cesty, stromy i mechy, květiny a malé rostliny. Slovo cukijama odkazuje na vytvoření umělých nebo uměle vytvořených kopců.
Jedná se o klasický styl japonské zahrady, kterou si můžete vychutnat při procházce podél zahradních cest a chrámových verand. Obvykle je tato zahrada větší než zenová zahrada. Tento druh zahrady je návštěvníky vyhledávaný hlavně během jara pro krásně rozkvetlé sakury. Na podzim to jsou právě zahrady cukijama, které tvoří ty nádherné barevné kombinace z rudých javorů a žloutnoucích ginkgo stromů.
Chaniwa, Rodži (čajová zahrada)
Jak název napovídá, tento typ zahrad byl vždy úzce spojen s čajovým obřadem. Zahrada byla tvořena tak, aby procházka po ní naladila jejího návštěvníka na čajový obřad v čajovně postavené vedle nebo uvnitř zahrady.
Tento typ zahrad má celkem komplikovanou strukturu a přísná pravidla. Obvykle je zde mnoho stromů a keří, ale málo nebo žádné květiny. Rozdělena je na vnitřní a vnější část zahrady. Obě části jsou často spojeny cestou z nášlapných kamenů. Rozděleny jsou krytými bránami. Před vstupem do vnitřní zahrady je nutné si rituálně omýt ruce v kamenném umyvadle „Cukubai“.
V čajové zahradě zcela jistě najdete prvky wabi-sabi. Ať už to jsou staré kamenné lucerny nebo použití zvětralého materiálu a mechu.
Rajská zahrada
Rajská zahrada je zahrada, která je postavena tak, aby reprezentovala ráj nebo „čistou zemi“- Jōdo [džódó]. Tento druh zahrady má velmi svěží rostlinný život vyvážený vodou a kameny. Vodní plochy a ostrovy jsou propojené mosty. Najdete zde sochy i kamenné lucerny (viz prvky japonských zahrad).
Tyto zahrady byly původně navrženy pro buddhistické mnichy, aby zde meditovali a odrážely se v kráse zahrady.
Oáza klidu a harmonie
Jak již bylo zmíněno, dnes najdete skoro ve všech velkých japonských či japonskem inspirovaných zahradách kombinace mnoha typů tradičních japonských zahrad. V každé z nich najdete i určitou a nenahodilou kombinaci prvků a detailů, kde i každá část má svoji symboliku. To vše správně použité tvoří oázu klidu a harmonie.
Od konce 12. století se z Číny do Japonska začal rozšiřovat zen budhismus. Na začátku třináctého století se pak v Japonsku, hlavně díky budhistickým kněžím, rozšířilo také umění čajového obřadu.
Již na konci 15. století zenový mnich Murata Šukó začal tak trochu k těmto dosavadním pravidlům čajových obřadu rebelovat. Například tím, že otevřel přístup k čajovému obřadu i pro obyčejné lidi. Ukončil tím období čaje jako určité extravagance pro vyvolené. Také začal používat obyčejnou nezdobnou keramiku vyrobenou místními lidmi. I proto je Šukó uváděn jako první známý čajový mistr wabi-sabi.
Sen no Rikjú se jako mladý muž toužil vyučit umění čajového obřadu. Šel tedy za tehdy slavným čajovým mistrem Takeno Džóó, který mu jako „přijímací zkoušku“ zadal uklidit a shrabat zahradu plnou listí. Když Rikjú zkontroloval po své důkladné práci bezchybný a dokonalý vzhled zahrady, ještě před tím, než toto ukázal svému mistrovi, zatřásl stromem – pravděpodobně červeným javorem, aby několik krásně zbarvených listů opět spadlo.
Podle jiné varianty příběhu to byla rozkvetlá sakura a Rikjů zatřásl stromem, aby spadlo pár květů. Nevím, ale japonskou třešni máme na zahradě. Když kvete, je to nádhera, ale květy padají ve velkém sami bez zatřesení. Nicméně tento příběh do jisté míry zásadně charakterizuje wabi-sabi – v kráse nedokonalosti, pomíjivosti i nedokončenosti.
Harmonie, respekt, čistota a klid jsou stále základem nejen čajového obřadu. Samotný Rikjú je i v současnosti Japonci ctěn a považován za toho, kdo možná jako první pochopil jádro kulturně-filosofického směru wabi-sabi – umění nalezení krásy v nedokonalosti, vážení si každého okamžiku v jeho pomíjivosti, ctění autenticity. Wabi-sabi se interpretuje jako „moudrost přirozené jednoduchosti“.
