Stárneme, protože žijeme

Když jsem se před lety snažila představit ve stručnosti princip wabi-sabi své kamarádce, povzdechla si: „Škoda, že se wabi-sabi způsob vidění krásy nedokonalosti, nemůže použít na nás, na naše vrásky“. Ale proč ne?  Vlastně se přímo vybízí k mnohem pozitivnějšímu pohledu na naší postupnou ztrátu mládí, resp. naše nevyhnutelné stárnutí.

Wabi-sabi odkazuje na hlubší vnímání vnitřní krásy a života, jako takového, na krásu nedokonalosti, nestálosti, neuhlazenosti a melancholie. Nevychází z mládí a rozkvětu, ale naopak věří, že vše je vždy krásnější odhalujíce známky času a svoji individualitu.

Proč neustále řešíme naše stárnutí?

Průměrný věk se stále prodlužuje, medicína dělá neustále nové objevy, kosmetický i farmaceutický průmysl nás bombarduje stále novými a účinnějšími prostředky proti stárnutí, povědomí o nutnosti udržování si fyzické kondice roste. Přesto na svoje stáří negativně poukazujeme čím dál dříve. Čím dál dříve pozorujeme (nebo i hledáme) na sobě ty malé vnější změny – nedostatky, čím dál dříve se snažíme s nimi bojovat. Ale hlavně čím dál dříve se jimi trápíme. A to již dekády před tím, než opravdu staří jsme.

V přírodě je vše ve stavu nějakého procesu (a to později i rozkladu), a my prostě z tohoto procesu nejsme vyňati. Možná to zní krutě, ale připomíná nám to, že vše je jen dočasné a my bychom si proto měli vážit našeho života v přítomném čase. Mohli bychom se do konce života trápit ztrátou mládí, anebo si můžeme naopak užívat ten neustálý nárůst nadhledu, který časem získáváme.

Zapsané řádky příběhu našeho života

Na vrásky nemusíme pohlížet jen jako známky ztráty pevnosti či hutnosti pleti, ale jako na důsledek našeho bohatého příběhu života. Náš příběh života se koneckonců navenek neodráží jen v našich vráskách či množících se šedinám, ale i v dalších našich malých či velkých vnějších „nedokonalostech“, které postupně v průběhu života sbíráme. Můžou to být jizvy po úraze při našem oblíbeném sportu či po nešťastné nehodě, díky které jsme se dozvěděli něco nového o sobě či svém okolí. Ale i šrámy po našem zapáleném zahradničení. Třeba i jen drobné spáleniny  na ruce poté, co jsme neopatrně vyndávali z trouby dobrotu pro naše nejbližší. I to jsou řádky příběhu našeho života.

Vrátit čas, ano či ne?

Ale i přes výše zmíněné, když se po ránu podívám do zrcadla a tam vidím, že ty kruhy pod očima už prostě asi nikdy nezmizí, ani po dobrém spánku;  a ty linky na obličeji také nejsou jen dočasný vícenásobný otlak polštáře ….je to trochu vnitřní boj.

Raději poté vždy rychle zkusím zaostřit jen na odraz svých očí. Zdá se, že ty zas takovými známkami času neprochází (podívejte se ještě jednou na obrázek indiánky na začátku tohoto článku). Někdy tam ještě vidím tu náctiletou či dvacetiněcoletou holku, která se snaží vyznat ve světě, má své sny a představy. Ale hlavně si při pohledu do nich můžu připomenout vše dobré, čím jsem si v životě dosud prošla, ale i to horší a špatné, co jsem musela zvládnout a úspěšně jsem přežila. A vidím tak o kolik bohatší můj život dnes je, v porovnání s dobou před 10ti, 20ti, 30ti, …..lety.

Ne, nebudu vyhazovat svoje denní a noční krémy ani korektor. A ano, vím, že musím jíst méně sladkého a víc cvičit a ….. celkově o sebe více dbát tak, abych se cítila dobře i za deset dvacet let. Ale kdybych si mohla vybrat – vypadat jako ve dvaceti nebo vědět to, co vím dnes? Myslím, že vím, jaká by byla moje volba.

A co vy?